Alois Řežucha - Nesplněný podnikatelský sen

Štábní kapitán Alois Řežucha

(31. 7. 1910 - 26. 6. 1981)

S talo se to ve čtvrtek koncem února 1949. Ve čtvrtek proto, že ve škole - chodil jsem do první třídy - byl volný den. Tatínek naložil na vozík dva pytle ječmene, pytel pšenice a mne a vyrazil ke chromečskému mlýnu nechat ječmen sešrotovat pro prase, které rodiče krmili, a pšenici vyměnit za mouku. Bylo po válce a všechny potraviny byly na lístkový přídělový systém – mouka se v obchodě nekupovala, ale v obou bludovských mlýnech se mlelo obilí sklizené z polí, která patřila téměř ke každé bludovské chalupě.

Když jsme přijeli za železniční přejezd u vlakové zastávky Chromeč (dnešní žel. zastávka Bludov-lázně) ukázal tatínek vlevo a řekl „tady bude stát fabrika na výrobu hřebínků“. Nedaleko od cesty byl rybník obrostlý vysokými stromy, pod kterými byly klece, ve kterých Rudolf Kordas ml. pěstoval nutrie. Bydlel naproti v hostinci u Dvořáků a na zahradě měl v klecích medvídky (snad to byli mývalové). Tato místa jsem důvěrně znal – bylo zde jedno z políček, na kterém rodiče hospodařili. Jak bylo tehdy zvykem, brali mne se sestrou na pole a my jsme si krátili dlouhou chvíli tím, že jsme se chodili dívat k rybníku na nutrie a do zahrady na medvídky. Kdo chtěl továrnu, ve které se měly hřebínky vyrábět, vybudovat, jsem se dozvěděl po více než pětapadesáti letech. Když jsem v Bludovanu zveřejnil několik prvních vzpomínek na zaniklé bludovské spolky, navštívil mne Rostislav Řežucha z čp. 113, který žije střídavě v Bratislavě a v Bludově, a přinesl mně spoustu písemností, ze kterých jsem napsal následující vzpomínku na jeho otce Aloise Řežuchu, který chtěl být novým bludovským „továrníkem“.

Řežuchovo mládí

Alois Řežucha se narodil 31. července 1910 v Bludově na čp. 286. Domek koupili jeho rodiče zhruba rok před jeho narozením, je to domek proti zahradnictví u zámku - dnes zde bydlí p. Uhrín. V rodině byl jediným synem, měl dvě mladší a dvě starší sestry. Starost o rodinu spočívala na jeho matce Anně, která pracovala jako textilní dělnice v šumperských textilkách. Otec Alois pracoval příležitostně – trvalé zaměstnání neměl. Pět tříd obecné školy navštěvoval Alois v r. 1916-1921, dvě třídy bludovské měšťanky 1921-1923. Koncem prázdnin 1923 se vydal spolu se dvěma svými bratranci Karlem a Jindřichem Langrovými do Šumperka, kde složil zkoušku do druhé třídy reálného Gymnázia. Rodiče o tomto jeho činu nevěděli. Matce se svěřil hned po úspěšných zkouškách. Otci to řekla matka příležitostně. Oba mu řekli, že od nich kromě stravy nemůže očekávat nic jiného. Podle zachovaných vzpomínek byla hlavním důvodem odchodu z bludovské školy šikana učitele Aloise Svozila, který byl jejich sousedem (vlastnil dům čp. 161), který údajně za to, že šel jako ministrant o Velikonocích 1923 dopoledne klečet do farního kostela ke Kristovu hrobu, jej po návratu do třídy chytil a hlavou tloukl o tabuli přesto, že mu odchod oznámil. Zážitek to musel být opravdu silný – malého černého psa, kterého jeho otec od někoho získal darem, pojmenovali Svozil. Zřejmě této „nelásce“ k sousedovi napomohlo i to, že Svozil jako člen obecního výboru po r. 1918 „ umístil“ do jejich domu, kde ve dvou místnostech bydlela jejich sedmičlenná rodina, další dvoučlennou rodinu alkoholika přezdívaného Saravěna. Propouštěcí vysvědčení potřebné k přijetí na šumperskou reálku – ta byla umístěna v objektu bývalé robotárny (před r. 1918 věznice) za šumperským nádražím – si vyžádal od ředitele F. Lehára v jeho školním bytě, aniž by se před ochodem ze školy s kýmkoliv, kromě ředitele, rozloučil.

Prostředky potřebné na studia získával vlastní prací „na panském“ (v Žerotínově dvoře jezdíval s volským spřežením), později pak každoročně do ukončení reálky o prázdninách u zedníků. Studoval s průměrným prospěchem, a proto dostával dvakrát týdně v hospodě (po r. 1945 hotel Praha) oběd. Název podpůrného sdružení, které nemajetným studentům obědy hradilo, si nezapamatoval. Jinak se „dokrmoval ze zbytků“ ostatních spolužáků, kteří s tím už počítali a vždy jim něco zbylo. Toto jim oplácel vypracováním rysů, v češtině stačil během vyučovací hodiny napsat i tři kompozice kromě své a tyto spolužákům za slíbené jídlo rozdat. O tom, že byl tělesně zdatný, svědčí jeho vzpomínka na výlet s místním kaplanem P. Františkem Jaškem, který vzal několik mladých bludovských Orlů – mezi nimi i jeho - na orelskou slavnost v Míškovicích u Morkovic na jižní Moravě (do svého rodiště). Po cvičení na hrazdě, při kterém předvedli bludovští třináctiletí chlapci veletoče a z nich salta, je vzali místní dospělí na ramena a nesli je od jedné kramářské boudy k další a u každé si museli zdarma něco vybrat na památku.

K maturitní zkoušce nebyl málem připuštěn, a to proto, že byl oblečen v záplatovaných nevyžehlených kalhotách. Zkoušku „udělal všemi hlasy dobře“ v polovině června r. 1929. Po zbytek června, celý červenec, srpen a září pracoval u zedníků v Šumperku.

Vojákem

V říjnu 1929 se zapisuje na technice v Brně ke studiu chemického inženýrství. Chemie jej na gymnaziálních studiích zaujala nejvíc. Celý měsíc říjen byl ubytován na Kounicových kolejích v Žabovřeskách. Přečtěme si, co si o této době zapsal do svého deníku:

„Ten měsíc stačil, abych se přesvědčil, že toto studium neunesu, finančně ani jinak. Koncem měsíce jsem se v laboratoři nadýchal nějakých výparů (jedů při slučování mědi a výrobě kamence) – a také hlady jsem omdlel. Stipendium jsem už měl sice kladně přislíbeno, ale až od 1. 2. 1930. To bylo dlouho, peníze od zedníků už jsem utratil. Něco za oblečení, něco za školní výdaje (laboratorní taxy jsem musel platit předem!), něco za stravu a jinak. Když jsem ležel na chodbě a probíral se z mdlob, přišel tam bludovský rodák, o tři roky starší spolužák jak z bludovské obecné školy, tak ze šumperské reálky Josef Březina z čp. 118 (po ukončení techniky strojní inženýr u Bati ve Zlíně, později vedoucí konstruktér v Uničovských strojírnách, před důchodem profesor na VPŠ strojní v Šumperku - dopl. S.B.). J. Březina mne odvedl k sobě do podnájmu, kde mě nakrmil sušenými švestkami a chlebem – nic jiného neměl – a přemluvil mě, abych nechal studia a šel se najíst - k armádě – abych nedostal souchotiny (tuberkulozu) a nechcípl hlady. A pak mě odvedl – za ruku – k dobrovolnému odvodu na Okresní doplňovací velitelství v Brně. Nebyl jsem ještě plnoletý (21 let), tak jsem musel domů k otci pro podpis, že souhlasí. Odveden jsem byl 30. 10. 1929 a na mou žádost jsem byl zařazen k telegrafnímu vojsku. Přidělili mě ke druhému telegrafnímu praporu v Brně.“

Odtud byl na vlastní žádost poslán do školy pro důstojníky telegrafního vojska v záloze do Turnova. Zde zúročil to, co se naučil v bludovském Orlu – už jako šestnáctiletý absolvoval župní cvičitelský kurs v Zábřeze na Mor. Ještě dříve, než to dovolovaly služební řády, byl po Novém roce 1930 povýšen na svobodníka. Důstojnické zkoušky složil toho roku v červnu a vrátil se ke svému útvaru do Brna, kde absolvoval motocyklový kurs. K 1. září téhož roku nastoupil do vojenské akademie v Hranicích, do které se přihlásil po složení zkoušek v Turnově. Po šesti letech byl první, který do akademie přišel od telegrafního vojska. Akademii absolvoval jako nejlepší žák, komise generálů z ministerstva národní obrany mu u zkoušky zatleskala, byl povýšen na poručíka a po prázdninách nastoupil v Trnavě – mohl si vybrat mezi Trnavou a Prešovem. Tady se zamiloval a 28. 11. 1932 se zasnoubil s Evou Valáškovou, se kterou se v Praze 17. 6. 1937 oženil. V manželství se jim narodili dva synové Vladimír (*1937) a Radomír (*1939). Na Slovensku vystřídal ještě vojenské posádky v Hlohovci a Prešově. 15. 9. 1936 byl přeložen do Prahy k ministerstvu národní obrany (MNO), 1. 10. 1936 byl povýšen na nadporučíka. Byl velitelem telegrafních a telefonních ústředen MNO až do 1. 5. 1939. Po zániku ČSR odmítá nabídku, aby přešel do armády Slovenského štátu, odmítá službu ve vládním protektorátním vojsku, odmítá povýšení na kapitána – na to byl navržen v souvislosti se zvyšováním hodností důstojníkům slovenské národnosti, které si vynutili ještě před rozpadem republiky údajně za to, že byli národnostně šikanováni. Navržen byl za to, že jeho manželka je Slovenka.

Vyřizuje si však důchod za výsluhu let. Zjišťuje však, že mu do potřebných v armádě odsloužených deseti let několik měsíců chybí. Potřebnou dobu získává zápočtem za velení četě a rotě - do té mu je započítáno i velení telefonním a telegrafním ústřednám na MNO. Důchod získává.

Druhá světová válka

Byl zřejmě velmi prozíravý, a proto již při službě na Slovensku navštěvoval v Bratislavě jeden rok přednášky na právnické fakultě a v Praze první tři trimestry (jeden rok) Svobodné školy politických nauk – mimo službu v odpoledních hodinách (1937-1938). Tuto školu navštěvoval proto, že se společensky angažoval v Československo-polské společnosti jako tajemník. Po nařízené likvidaci čsl. branné moci navštěvuje kurs pro tajemníky obchodních společenstev při obchodní a průmyslové komoře v Praze (1939). Odmítá nabídnutý odlet do Anglie. Zapojuje se do odbojové skupiny „Ústředí československého domácího odboje“ vedenou majorem Jaroslavem Rošickým (otcem atleta Evžena Rošického), ve které plní všechny úkoly mu uložené včetně odvezení radiotegrafů a několika zbraní z budovy MNO. Později se zapojuje na příkaz vedení do organizování odboje v okolí Hranic na Mor. – dodává sem materiál na zprovoznění vysílaček.

Zaměstnání našel v nově se tvořícím Nejvyšším cenovém úřadu. Nejdříve jako správce budov úřad vybavuje nábytkem, telefony a vším potřebným. Po „zprovoznění“ úřadu se stal referentem tvorby cen výrobků z umělých hmot. V té době platily STOP ceny k 1. 6. 1939, autonomní tvorba ceny byla výjimkou pouze u nového výrobku. Náklady na materiál a mzdy byly prokazatelné, režijní a ziskovou přirážku měli referenti prověřovat v jednotlivých živnostech a podnicích. Výsledkem těchto kontrol mělo být stanovení obou těchto přirážek pevným procentem. Jezdí tedy po kontrolách – v referátu má 250 firem - zjišťuje a utvrzuje se v poznání, že mnozí podnikatelé jsou diletanti a podvodníčci bez úrovně. Nabývá přesvědčení, že by dovedl podnikat lépe. Dává si osobní úkol: „Najít obor podnikání, ne příliš složitý – a najít pro něj i zdroj surovin. Je potřeba i dnes slušně uživit rodinu.“

Výroba hřebínků v Jistebnici

V Jistebnici u Tábora provádí kontrolu u firmy Josef Koukol. Zjišťuje, že je to firma před krachem. Zaměstnává sice 40 - 45 dělníků převážně na výrobě hřebínků z celuloidu a umakartu, pracuje však pouze pro toho, kdo si dodá surovinu – sám materiál nedovede sehnat. Firma nevykazuje žádný zisk, majitel je vyšetřován pro černý prodej předraženého a nejakostního zboží Úřadovnou okresního úřadu v Táboře. Josef Koukol nabízí Řežuchovi účast ve firmě. Ten ji nemůže jako zaměstnanec NCÚ přijmout, přijímá ji však manželka Eva, která se stává spolumajitelkou a prokuristkou firmy. 15. 2. 1943 uzavírají společníci smlouvu, která je uveřejněna v Úředním listě. Za padesátiprocentní účast ve firmě skládá 150 000Kč, které si manželé vypůjčují od kamaráda ing. S. P., se kterým se seznámil v Československo-polské společnosti. Koukol sliboval vše možné, aby nebyl zavřen, ale nadále obchodoval převážně na černo. Prodává překupníkům a podomním obchodníkům („braťkům“), kteří byli opět (po kolikáté už ?) zadrženi cenovou kontrolou. Vyšetřování vedli tentokrát Němci v Praze. Tomuto se však Koukol vyhnul – podle smlouvy musel s úřady jednat pouze Řežucha. Okresní úřad hrozil odebráním živnosti - hlavně pro to, že hřebeny byly nekvalitní – šmejd, vyložené zmetky. Právník okresního úřadu Tábor se projevil jako vlastenec a přiznal, že zrušením živnosti by musela do Reichu (na práci do Německa) odejít většina z pětačtyřiceti zaměstnanců firmy. Koukolovi hrozila likvidace firmy a vězení za černý obchod, předražování, ale i okrádání zaměstnanců. Nabídl prodej celé firmy-podaří-li se jej z vyšetřování dostat. Eva Řežuchová nabídku přijala. Koukol se zavázal, že bude pracovat ve firmě svého otce a do své bývalé firmy že nebude vůbec zasahovat. Ani tento slib nehodlal dodržovat přesto, že mu byl vyplácen měsíční plat 10 000 Kč měsíčně a to za to, že firma byla provozována na jeho Živnostenský list.

Plán na postavení továrny na hřebeny – dvojpodlažní objekt.
Plán na postavení továrny na hřebeny – dvojpodlažní objekt.

V červnu 1944 získává A. Řežucha vlastní Živnostenský list na tovární výrobu hřebenářského zboží. Tomu však předcházela (formální) učňovská zkouška. Živnostenský list byl vysvobozením od neskutečných intrik a právních potíží, kterými se bývalý majitel „mstil“ za to, že byl nejméně dvakrát uchráněn před vězením. Po roce 1948 se mu však Živnostenský list stal neodpustitelným prokletím, které mu uzavřelo cestu nejen k původnímu povolání důstojníka, ale i k práci jiné než manuální kupř. technicko-hospodářského pracovníka (úředníka). Ještě před získáním Živnostenského listu žádá od 1. 1. 1944 podle zákona č. 139/1939 Sb. o důchod (ve 34 letech). Ten je vyměřen ve výši 1489 Kč měsíčně, výplata končí 1. 6. 1945. V poslední výplatě po odchodu je mu vyplacen tříměsíční plat na odchodnou a 10 000 Kč na založení nové existence. Peníze vložil do podniku. Podnik už řídil sám. Již znalý obchodních praktik si pomáhal předem proplácenými fakturami za zboží, které se mělo dodat během „co nejkratší doby“ (cca za půl roku) – tyto dohody sjednával s pražskými velkoobchody. Dojednal také to, že na výrobě materiálu, který mu byl dodáván, se kupř. v Semtíně podíleli jeho dva dělníci Jaroslav Jílek a Vladimír Šída, kteří tam přežili několik náletů, aniž by byli zraněni. Po uhrazení finanční zpronevěry způsobené J. Koukolem byli oba odvoláni zpět domů do Jistebnice. Firmě zůstali věrni do konce podnikání i po roce 1945. Další materiál potřebný k výrobě hřebínků získal tak, že odebíral nově vyvíjené umělé hmoty a na oplátku ještě v průběhu zpracování těchto novinek podával jejich výrobci popis technologických vlastností zjištěných při jejich obrábění. Tak získával materiál bez provizí a úplatků.

Plán na postavení továrny na hřebeny – výrobna ve tvaru písmene L.
Plán na postavení továrny na hřebeny – výrobna ve tvaru písmene L.

Aby mohl podnik skutečně řídit, odstěhoval se s rodinou do Jistebnice, kde si našel podnájem. Později vyměnil byt, který opustil v Praze, za byt po železničáři, který se do Prahy odstěhoval. Podnik přeorganizoval – ze čtyř úřednic (tři měly krátce po ukončení měšťanky, tedy kolem 15 let) zůstala v kanceláři pouze jedna. Ostatní tři nepropustil, ale přeřadil na dílnu. Pronajal si v sousední hospodě místnosti, ze kterých vytvořil prodejnu. Prodával zde jak vlastní výrobky, tak i zboží z plastických hmot, ale také gumy od dalších výrobců. Prodej v prodejně byl přístupný široké veřejnosti, přednostně se však prodávalo vlastním zaměstnancům, kteří koupené zboží směňovali za naturálie s občany z okolí, kteří o prodejně nevěděli. Tím v místě a okolí získával oblibu – obzvlášť když zavedl prodej umakartových a močovinových desek, které získával od kamarádů v Praze a ze kterých místní stoláři vyráběli stoly do domácností a do hospod. Výměnou lidí sympatizujících s bývalým majitelem – převedl je z expedice na dílnu – prodej na černo ve velkém zcela ustal a omezily se i krádeže hotového zboží. O sympatiích, které získal, svědčí mimo jiné také to, že byl zvolen předsedou místního fotbalového klubu – před nasazením na práci v Reichu zachránil nejméně dva místní fotbalisty tím, že je jako „nemocné“ zaměstnal ve svém podniku, kterému k 4. červnu 1944 (po získání Živnostenského listu) změnil název firmy na Alois Řežucha.

Zpátky v Bludově

Potíže s bývalým majitelem firmy a jemu věrnými lidmi sice ustaly, ale po osvobození v květnu 1945 započaly nanovo – J. Koukol se pokusil o znárodnění podniku. Zaměstnanci tento pokus odmítli a se souhlasem Aloise Řežuchy vytvořili Družstvo. Fungovalo to tak, že každé Řežuchovo rozhodnutí schvalovala závodní rada, a naopak. Řežucha v podniku osobně nebyl, zastupovala jej prokuristka – jeho žena Eva. Byl zpět ve vojenské službě – od počátku května 1945 nejdříve podle § 27 branného zákona, potom jako voják z povolání. V roce 1946 byl povýšen na kapitána a v r. 1947 na štábního kapitána. V tomto „právně labilním“ období přestěhoval podnik do Bludova na čp. 113. Ještě předtím koupil v Jistebnici od místního podnikatele, který pro stáří se svou živností končil, stroje na výrobu dřeváků, které také do Bludova odvezl. Na výrobu dřeváků získal od Okresního živnostenského úřadu v Šumperku Živnostenský list, který však nikdy nevyužil. Statek čp. 113 v Bludově koupil od Jana Plháka staršího za 90 000 Kčs – smlouvu u notáře Františka Vallina podepsali kupující a prodávající 10. 11. 1945. Veškeré poplatky včetně ceny za nemovitost byly uhrazeny. Přesto prodávající Jan Plhák st. po převzetí peněz 14. 6. 1946 u advokátní kanceláře Dvořáček a Trnka v Šumperku smlouvu vypověděl – chtěl zvýšit cenu. Získal však pouze to, že za opuštění nemovitosti dostal finanční úhradu nájmu v obydlí, do kterého se vystěhoval na dobu dvou let. Tento objekt koupil A. Řežucha původně pouze k tomu, že zde bude prozatímní provoz přestěhovaného podniku do doby, než vybuduje objekt nový. Prozatímní provoz živnosti na čp. 113 Bludov byl povolen 15. 5. 1947 do konce měsíce dubna 1949 za předpokladu splnění osmatřiceti podmínek. Tyto splnil a zaměstnal p. Brzobohatého ze Zábřeha (vyučeného hřebínkáře), který zde pracoval a plnil úřady stanovený výrobní plán.

Plány na stavbu továrny

Parcelu na stavbu továrny koupil od obce Bludov 11. 1. 1946. Měla rozlohu 2 ha, 49 a, 66m2. Za MNV Bludov ji podepsali Hrycaj, Brekl, Jílek, Blažek a Tichý opět u notáře Fr. Vallina v Šumperku. Cena parcely činila 45 460 Kčs. Kvitanci o převzetí částky v hotovosti podepsali 14. 9. 1946 předseda MNV Karel Hrycaj a tajemník Alois Mikuláš. O tom, že se stavět mělo, svědčí dochovaná projektová dokumentace vyhotovená ve Frankštátě (dnes Nový Malín) u stavitele Františka Jakverta – protože to byla německá firma, měla národního správce – tím byl bludovský občan Theodor Březina. Jak měla být továrna situována a jak měla vypadat, si můžete prohlédnout na přiložených obrázcích. Je to část vzpomenuté dokumentace. Blíže kolejím měla být podsklepená dvojpodlažní budova s valbovou střechou – pravděpodobně byt majitele, ve vzdálenosti 50 m měl být vlastní výrobní objekt včetně skladů, expedice, výrobních prostor a sociálního zázemí. Tento objekt měl půdorys písmene „L“. Kratší část kolmá ke státní silnici I/11, hraničící se struhou z chromečského (tehdy ještě Blažkova) mlýna, měla mít také valbovou střechu, delší část stavby souběžná se silnicí střechu plochou.

Půdorysný plán projektované továrny.
Půdorysný plán projektované továrny.

Na stavbu bylo údajně vydáno i stavební povolení. Stavět se však nezačalo. A. Řežucha sloužil v armádě, vyřizoval úvěr na stavbu – ten získal v Záložně v Moravské Třebové ve výši 200 000 Kčs. Úvěr byl zajištěn zástavním právem na pozemek zakoupený od obce Bludov na stavbu továrny. Mimo službu v armádě musel všem možným komisím výborům, pod- a nad- výborům vysvětlovat kupř. to, kde a jak sháněl materiál pro výrobu svého podniku za války v Jistebnici. Mimo jiné musel zdůvodňovat, proč neuběhl při důstojnických prověrkách přespolní běh v určeném čase. Shrnuto a zjednodušeno – překážel. Hlavně pak po 25. únoru 1948. Dne 1. 3. 1950 je mu odebrána hodnost štábního kapitána a propuštěn z armády přesto, že za odbojovou činnost za války byl vyznamenán Pamětní medailí druhého stupně – mimo jiné se podílel na organizaci odchodu svého spolužáka jak z obecné školy, reálky a i z Akademie v Hranicích - Karla Hlásného do odboje. Přesto, že parcelu, na které měla být postavena továrna, řádně koupil a zaplatil, je mu doručeno rozhodnutí MNV Bludov čj. XI/713 1950 ze dne 12. 9. 1951, kterým je žádán o předání pozemku p. č. 567 v kú. Bludov zpět obci Bludov bez navrácení kupní ceny. Po několika odvoláních teprve v r. 1956 Lidový soud v Šumperku vydal usnesení, kterým stvrzuje vlastnické právo A. Řežuchy k uvedenému pozemku a provedl výmaz zástavního práva na 200 000 Kčs zapsaného pro záložnu Moravská Třebová na stavbu budov a výmaz zpětné koupě pozemku, který si vynutil MNV Bludov pro obec Bludov v průběhu soudních jednání.

Sledovat další osudy čestného, podnikavého, pracovitého a statečného člověka po odchodu z čsl. armády je možné. Zanechal několik tlustě popsaných knih formátu A4, do kterých zapisoval vše, co se týkalo jeho a jeho rodiny. To však nebylo námětem k této vzpomínce. Zkušenému spisovateli by zapsané událostí možná posloužily i na román. Postupně byl pětkrát na hodinu propuštěn z nejrůznějších civilních zaměstnání, a to nejen na okrese Šumperk ale i v Praze a Brně. Dožil na čp. 113 v Bludově. Šikanu, za kterou zcela právem považoval také politická rozhodnutí, která mu ztrpčovala život, nestrpěl. Soudil se a téměř vždy vyhrál. Politických změn r. 1989 se nedožil – zemřel 26. 6. 1981. Dožila se jich však jeho žena Eva, která se 19. 11. 1991 účastnila jednání o rehabilitačním řízení zemřelého manžela. Komise shledala, že důvodem propuštění z armády byla politická perzekuce. Byl plně politicky, společensky, morálně a služebně rehabilitován, byla mu vrácena hodnost štábního kapitána a povýšen do hodnosti podplukovníka in memoriam. Vdově byl přiznán vdovský důchod se zápočtem let po rehabilitovaném manželovi a v případě potřeby zdravotní péče ve vojenské nemocnici. Zápis čj. 613-SVO/91 z 19. 11. 1991 schválila komise všemi hlasy. Vdova Eva Paula Řežuchová zemřela 25. 1. 1998.

Prameny a literatura:
  • Šest rukopisných knih deníků, pamětí, vzpomínek, dokladů a projektové dokumentace zapůjčených Rostislavem Řežuchou z čp. 113 Bludov

Článek z února roku 2009

Stanislav Balík st.

Zpět!
Aktualizace: 08.08.2010 (23:30)
Copyright (c) 2001 - 2019 Obec Bludov. Stránky vytvořil a spravuje Jaroslav Šimek. Validní XHTML 1.0 a CSS. Běží na Apache, PHP a mySQL. Mapa stránek. Prohlášení o přístupnosti.