Pověsti z Bludova

Kostelíček Božího Těla

V lesích severně nad Bludovem se nachází takřka kouzelné místo. Náhodný poutník určitě nečeká, že se mu vprostřed lesů najednou, z ničeho nic zjeví před očima nádherné, tiché, udržované prostranství, s větším kostelíkem uprostřed. Zastaví se a zamyslí. Co to je za místo, co se zde přihodilo, co přimělo dávné bludovské obyvatele, aby daleko od svých obydlí vybudovali poutní kostel?

Jedno z možných vysvětlení nabízejí pověsti, které se ke ”kosteléčku” váží. (Bludovští říkají ”kosteléček”, zatímco spisovně se říká ”kostelíček”. Je to tak proto, že se v bludovském nářečí písmeno ”í” vyslovuje jako ”é”.) Kostel Božího Těla nakreslený pro Paměti obce Bludov bludovským rodákem Adolfem Kašparem Nejrozšířenější z pověstí vypráví následující příběh: Lakotná selka z Hrabenova šla do Šumperka do kostela. Při svatém přijímání hostii – Tělo Páně – nespolkla, ale vložila do modlitební knížky, aby jej mohla dát doma do žlabu krávě, aby více dojila. Když se vracela zpátky, zastavila se na místě dnešního kostelíčka, kde byly tehdy pouze hluboké lesy. Chtěla si odpočinout. Usnula a během spánku jí hostie z knížky vypadla. Selka se po chvíli vzala knížku a šla domů. Po čase si lidé na tom místě všimli podivné záře, která vycházela z dutého stromu. Šli blíže a co nespatřili – vprostřed stromu byla v monstranci (nádoba na uchovávání posvěcené hostie) ze včelího vosku umístěna ztracená hostie. To roj divokých včel sebral tenkrát vypadnutou hostii, zanesl ji do stromu a kolem ní utvořil voskovou monstranci. Včely tak napravily zneuctění Božího Těla, jehož se dopustil člověk. Lidé v úžasu nad tím, co spatřili, postavili na tom místě malý kostel (proto se mu od jaktěživa říkalo kosteléček), který nazvali Kostelíček zjevení se Božího Těla.

Podle podobné pověsti měl hostii v těch místech vytrousit ovdovělý dělník Kuneš. Mezi lidmi se také dodnes traduje pověst o tom, že kosteléček patřil kdysi Hrabenovu. Když jednou Hrabenovští hráli v bludovské hospodě na rychtě s Bludovskými karty, prohráli všechno, co u sebe měli. Ale chtěli hrát dál – nevěděli ale o co. Jediné, co je napadlo, byl kosteléček. Bludovští karbaníci však byli vyhlášení, a tak Hrabenovští kosteléček prohráli. Od té doby se také Bludov Hrabenovu směje, že jejich předkové prohráli kosteléček v kartách.

Kolem kostelíku postupně vyrůstal celý poutní areál, který se velmi záhy proslavil slavnými poutěmi a procesími. Nejstarší památkou pak jsou pískovcová boží muka, která nechal roku 1683 postavit bludovský farář P. Tomáš František Fojtík. Podle pověsti stojí muka pro výstrahu Bludovským na místě, kam byl na konci 16. století zavlečen a zabit bludovský farář. Pověst už nic neříká o tom, který farář to měl být. Např. o faráři Janu Phokasovi se neví, jestli zemřel v Bludově, nebo jestli byl vyhnán, když farnost odpadla od římskokatolické víry. Ze známých bludovských kněží jedině on by mohl být na tomto místě zabit. Vyloučena není také možnost, že se jednalo o zcela jiného, nám zcela neznámého kněze, který se mohl snažit vrátit odpadlé věřící zpět do Církve. Podle jiné pověsti postavil farář Fojtík boží muka proto, aby dosvědčil svou pravověrnost v době čarodějnických procesů.

Stanislav Balík st.

O založení rybníka Špalku

Z akladatelem četných rybníků mezi Šumperkem a Zábřehem byl Jiří Tunkl. Jiří byl, tak jako jeho otec Jan, povahy výbojné a násilnické, vášnivý milovník rybolovu. Ne bez příčiny měli Tunklové v erbu rybu. Vypravuje se, že chtěl pan Jiří založiti v Bludově velký rybník. Nejlépe se k tomu hodila ona část půdy, kde měl své role Špalek, (hospodařil na místě nynějšího domu č. 337) a ještě jiní sedláci jeho sousedé. Zmíněný poddaný se vzpíral tomu, aby mu pole za jeho rodným statkem bylo milostivou vrchností vyvlastněno, jeho odpor byl však marný. Špalek byl dán do hradní věže a tak dlouho vězněn, dokud bludovští robotníci neměli hrází nového rybníka hotových a dokud rybník nebyl vodou napuštěn. Poté teprve zmořeného dlouhou vazbou propustili, aby se podíval na své bývalé role, nyní zatopené. Při pohledu na hladinu rybníka podlehl Špalek žalu. Byv zachvácen mrtvicí, zemřel na místě.

Dytrt, Karel: Bludov, 1937, s. 51 - 52

Léčivý pramen u Bludova

V dávných časech uspořádal bludovský hrabě velký hon, ježto v jeho hraběcím revíru bylo mnoho vysoké zvěře. Tehdy bylo údolí řeky Moravy zarostlé háji a hlubokými lesy. Honu se zúčastnilo velké množství porvané šlechty, by dostavil se i sám král. Ten střelil po jelenu a těžce jej zranil. Jelen, krváceje silně z ran, zapadl do houští u Moravy, tam ho honci už nenašli. Když štvanice pominula, dovlekl se jelen k blízkému prameni, jehož voda silným proudem vyvěrala ze země. Napil se vody a hle, rány jeho se jako zázrakem zahojily. Ba více! Jelen jako znovuzrozen prohání se po severomoravských lesích. Od té doby je nezranitelný. Kulky se od něj odrážejí jako od ocelového pancíře.

Údolí řeky Moravy se však od těch dob změnilo k nepoznání. Dnes blízko léčivého pramene jest železniční zastávka chromečská (Bludov lázně) a z hájů jsou jen nepatrné zbytky. Ale voda si uchovala svou léčivou sílu.

Vypravuje se, že pověstný obr Drásal vyrostl v takového velikána proto, že denně chodil před východem slunce se umývat k tomuto léčivému prameni, prýštícímu na hraběcím poli, kteér sám oral. Svoji obrovskou sílu získal tím, že si tuto léčivou vodu bral s sebou do láhve a vždy po jídle se jí napil. Láhev s vodou z léčivého pramene měl vždy při sobě. Léčivá moc tohoto pramene je okolnímu obyvatelstvu od pradávna známa. S úspěchem byla jeho voda používána na vymývání ran, které se pak rychle hojily.

Indra, B.: Severomoravské pověsti a zkazky, s. 47

Ukrytý poklad

Na začátku 19. století děsil Evropu francouzský císař Napoleon Bonaparte. Francie pod jeho vedením ovládla značnou část Evropy. Jednotlivé státy musely dát na války s Napoleonem hodně peněz, lidé proto trpěli nouzí a bídou. Ještě o více než sto let později, na začátku 20. století, vzpomínali vnukové tehdejších bludovských předků, že sousedé – sedláci z čís. 118 a 119 měli tenkrát společný pár botů. Jestliže chtěli jít oba v neděli do kostela obuti, musel jít jeden na ranní mši a druhý na hrubou. V Bludově zbyla z napoleonských válek tato pověst: “Oddíl ruských vojáků utábořil se pod Kostelním vrchem proti Petrovici. Důstojníci a ještě asi tři vojáci měli na starosti vojenskou pokladnu. Aby si byli jisti, že jim ji nikdo nezcizí, zakopali tuto v blízkém “Hustém kopci”. Z ostatních vojáků žádný neměl ani potuchy, co se stalo s jejich železnou pokladnou, aniž kdo věděl, že byla vůbec ukryta.

Stalo se, že toho času mnoho vojáků Rusů onemocnělo v Bludově morem. Mnoho jich podlehlo zhoubné nemoci a pomřelo, mezi nimi též všichni, kteří věděli o skryté pokladně. Když byl dán vojákům rozkaz k dalšímu pochodu, marná byla jejich sháňka po penězích. Pokladnu nenalezli. – Ani Bludovským se nepodařilo poklad získati, ač se o to pokoušeli bezpočtukrát; jejich je vina, že se na některého z nich neusmálo štěstí – měli pátrat o Velikém pátku, když se sami otvírají skrýše pokladů.”

Dytrt, Karel: Bludov, 1937, s. 55

Zpět!
Aktualizace: 27.12.2005 (23:43)
Copyright (c) 2001 - 2018 Obec Bludov. Stránky vytvořil a spravuje Jaroslav Šimek. Validní XHTML 1.0 a CSS. Běží na Apache, PHP a mySQL. Mapa stránek. Prohlášení o přístupnosti.