Pověst o založení Kostela Božího Těla z publikace Pověsti ze severní Moravy

U Bludova v lese, „Háji“ zvaném, stojí kostelíček Božího Těla a poblíž něho stál hrad Bludov, r. 1190. vystavěný, který ale již roku 1490. v rozvalinách ležel. Poslední zbytky jejich byly upotřebeny před několika desetiletími k rozmanitým stavbám.

O vzniku zmíněného kostelíčka koluje v ústech lidu tato pověsť:

Jistý dělník, Kuneš příjmím, žil se svou manželkou Anežkou a s dvěma dětmi v nuzné sice, ale přece šťastné domácnosti. Prací rukou svých vydělali si manželé vždy tolik, aby před hladem chráněni byli.

Tuto chudou, ale spořádanou rodinu stihla veliká pohroma. Tělesnou námahou Anežka těžce onemocněla, a proto nebyl jí možno více konati nádenických prací. Stav její horšil se den ode dne, až své nemoci podlehla. Po úmrtím jejím zakoušel Kuneš s dětmi tím více bídy, neboť dlouhá choroba ženina uvedla celou rodinu do zbědovaného stavu. Všude šklebila se na ni nouze a bída.

Ztráta manželky, starost o výchovu a výživu dětí působilo mu takové starosti, že div nepominul se rozumem. K tomu nastala zima, kdy práce nádenické téměř k dostání nebylo a nedostatek ve všem jevil se v chatrči.

„V žití mém musí státi se změna“, pravil jednoho rána při vstávání Kuneš sám k sobě; „stav nynější jest již nesnesitelný. Pomoci musím vyhledati.“ Těmito a podobnými myšlénkami zaměstnán, vyšel do lesa na souš, aby světničku dříve vytopil, než děti vstanou.

Sníh padal ve velikých chumáčích, které ledový vítr do polí a lesů zanášel, tvoře hluboké závěje, jež mu velice ztěžovaly chůzi. Na pokraji lesa uzřel Kuneš tmavý předmět, jež z polovice ze sněhu vyčníval. Přišed k němu, seznal, že jest to zimou ztuhlý člověk. Ku svému nemalému překvapení poznal v něm bohatého sedláka z Hrabenova, který za příčinou svých obchodních záležitostí v Šumberku dlel; na zpáteční cestě podlehl zajisté nepohodě.

Kuneš byl již odhodlán přispěti nešťastníku ku pomoci; tu však zpozoroval na těle sedlákově opásek s penězi. Vzniklá soustrasť rázem zmizela a ďábel lakoty zaujal místo její. „Pomoc jesť zde“, mumlal sám k sobě, „vhodnou příležitosť nesmím si dáti ujíti. Jen chutě sáhnout – po opásku!“ Jak připraveno, tak i učiněno. Plaše rozhlédl se kolem, není-li někým pozorován, načež odejmul zdánlivě zmrzlému pás s penězi, zanechav jej jeho osudu.

Vzdor třeskuté zimě řinul se mu po celé cestě hustý pot s čela; doma však strach a mráz prochvívaly jeho tělo. Pohledem na lesknoucí se zlato potlačeny v něm brzy lepší city. Uschovav peníze na jistém místě, chodil jako dříve po své práci, obávaje se, aby nevzbudil podezření. Pokud trvalo nepravým způsobem nabyté jmění, nepocítil Kuneš lítosti nad spáchaným činem. Když ale peníze došly, tu probuzeno v něm svědomí.

Za dne, zaměstnán prací, neměl pokdy vzpomínati na spáchaný zločin. Jinak bylo ale v noci. Kdežto ostatní nádeníci po vykonané práci své v kruhu svých milých nevinnými žerty a veselými povídkami se bavili, načež ulehnuvše, zdravým spánkem ku další namáhavé práci posilněni bývali, - sedával Kuneš s hlavou v dlaních zamyšlen a zničen ve své chaloupce. O půlnoci ulehnuv, prchal jej osvěžující spánek. Obrazivost jeho tvořila mu před očima obrazy hrůzy. Často zdávalo se mu, jako by vdova po zmrzlém sedlákovi spínala páže a nářek a pláč jejích dítek probudily ho přečasto ze spaní. Při bdění děsila jej opět myšlénka, že jest spravedlnost jeho činu na stopě; již se viděl prozrazenu, zneuctěnu – v žaláři spoutánu okovy a p.

Obě své dítky, které milosrdní příbuzní k sobě vzali, neviděl mnohdy po celé týdny; neboť sám se vyhýbal pohledu nevinných dítek.

Stálým rozčilením v jeho mysli ustálené obrazy a vidiny působily záhubně na jeho tělesný stav. Líce pobledly a opadly, oči byly zkaleny a bez lesku, tělo vetché. Jednoho dne strávil Kuneš opět bezesnou noc za příčinou mnohých duševních muk; tu si pevně umínil, že příštího dne z rána odlehčí svému svědomí skroušeným přiznáním. Proto šel do Šumberka ku zpovědi a sdělil tamějšímu faráři svůj ohavný čin. Důstojný duchovní správce byl nemálo překvapen, když uslyšel z úst Kunešových o zločinu, jehož se nebyl nikdy do Kuneše nadál, kterého považoval vždy za spořádaného a hodného křesťana, jehož přítomný i minulý způsob života byl by téměř za vzor stavěl svým farníkům.

Měl nyní muži tomu odepříti rozhřešení a ho pro zločin ten zcela zatratiti? Farář poznal a cítil Kunešova duševní muka a proto pravil k němu: „Bůh vševědoucí vidí téci slzy hříšníků, slyší jich nářek a proto ve svém nejvyšším milosrdenství činí jich zoufalství konec, předvezmou-li si svůj hřích odčiniti a příště ctnostný život vésti.“

Kuneš slíbil říditi se danými pokyny a dle nich žíti; na to opustil zpovědnici a obcoval sv. mši, kterou právě kněz četl. Ku konci mše sv. bral se s ostatními věřícími ke stupňům oltáře ku přijímání. Velké rozčilení – ještě následek vědomí viny jeho – zmocnilo se ho, když došla řada naň. Maje tělo Páně přijati, nechal tajně do modlitebních knížek upadnouti sv. hostii, kterou mu byl kněz na vyprahlý jazyk položil; posud nepovažoval se za hodna, ji požíti.

V kostele neměl déle stání. Vyběhnuv ven, prchal, nevěda kam. Po delší chůzi zpozoroval, že se nachází v lese poblíž onoho místa, kde před několika měsíci naznačený zločin spáchal. Umdlen a unaven posadil se na trávníček. Hostii v modlitebních knížkách uschovanou vytratil před tím kdesi v lese. Teprve po delším odpočinutí byl s to třesoucími a nejistými kroky domů se odebrati. Přiše domů, ulehl na lože, kde upadl v palčivou zimnici, které ho zbavila poslední síly a konečně i strastiplného života.

Kunešem v lese ztracenou sv. hostii zanesly divoké včely do dutého stromu a učinily kolem ni z vosku monstranci. Tato podivná událosť stala se brzy známou a zavdala příčinu ku postavení kostelíčka Božího Těla na místě dutého stromu; kostelík ten stal se postupem času velmi navštěvovaným místem poutnickým.

Okolo r. 1784. byl kostelíček ten uzavřen, ale již r. 1835. na útraty několika dobrodinců nově upraven a službám Božím odevzdán.

Za nynější doby odbývají se v něm slavnostní mše sv. dvakráte za rok a to v den Božího Těla a ve svátek sv. Rozalie (4. září).

Tento text je doslovně, včetně tehdejšího pravopisu, převzat z více jak sto let staré publikace Pověsti ze severní Moravy, kterou sestavil František Poštulka, nadučitel v Brníčku a kteru vydala Knížecí arcibiskupská kniha kamenotiskárna v Olomouci 1897.

Zpět!
Aktualizace: 29.08.2010 (22:21)
Copyright (c) 2001 - 2018 Obec Bludov. Stránky vytvořil a spravuje Jaroslav Šimek. Validní XHTML 1.0 a CSS. Běží na Apache, PHP a mySQL. Mapa stránek. Prohlášení o přístupnosti.