Bludovský kostelíček Božího Těla

V místech, kde lze těžko předpoklá¬dat stavební činnost, narazíme na poměrně velký svatostánek, v období vegetace utopený v zeleni lip a několika kaštanů, které zde byly vysázeny na počátku tohoto století. Kostelík je obklopený dalšími drobnými církevními památkami: kapličkou Panny Marie Lurdské, postavenou a posvěcenou v roce 1905, která stojí na prameni zázračné vody, kamennými božími mukami, jež na místě, kde byl údajně zabit některý z bludovských katolických duchovních (chybně se traduje, že jim mohl být Jan Phokas, který někdy na konci 16. století oslepl a pro duchovní správu se stal neschopným), nechal postavit v roce 1683 asi farář Tomáš František Fojtík, křížem z roku 1843, jenž zjevně připomíná epidemii cholery, která několik let předtím sužovala celé široké okolí a betonovými stélami z roku 1908, na nichž jsou umísťovány obrazy křížové cesty. Široko daleko jen stěží naleznete čarokrásnější a v minulosti navštěvoval nejsi místo, místo opředené starodávnými pověstmi a zahalené tajemnou nevyjasněnou historií.

Pověst o voskové monstranci

Nejznámější verzi pověsti o založení kostelíčka nalezneme například v Eichlerově knize o poutních místech na Moravě a v rakouském Slezsku z roku 1888: „Dokud ještě Hrabenov, stojící pod horou, na níž kostelíček vystavěn jest, k farnosti Bludovské náležel, byla prý v času velikonočním jedna selka z Hrabenova v Bludově u sv. přijímání. Avšak podané sv. hostie nepozřela, nýbrž do modlitební knížky uschovala, chtíc ji z trestuhodné pověrčivosti do úlu mezi včely dáti, aby více medu nanosily. Z Bludova bylo jí lesem jíti domů. Přemožena spánkem ulehla na vrchu lesem porostlém; knížka vypadla jí z ruky a z ní sv. hostie. Roj divokých včel zanesl ji do dutého stromu a vystavěl kolem ní monstranci z vosku. Když na to věřící přišli, zbudovali na místě kde dutý strom stál, kostelík a nazvali ho velmi případně „Zjevení se Božího Těla“. Nynější hlavní oltář stojí prý na místě, kde dutý strom se nalézal. K jeho obsluze usadil se u něho poustevník.“ Bludovský farář Ermis na počátku tohoto století do farní kroniky u pověsti doplnil, že „Lidé vidívali na místě tom večer velkou zář, pátrali po příčině, a tak nalezli voskovou monstranci s Božím Tělem.“ Jinou podobu pověsti zaznamenal František Poštulka ve svých „Pověstech ze severní moravy“: Ovdovělý a chudý dělník Kuneš, který stěží uživil svoje dvě děti, našel jednou v lese zmrzlého bohatého sedláka z Hrabenova. Když spatřil, že má u sebe peníze, neodolal a místo pomoci jej oloupil. Puzen výčitkami svědomí, se nakonec po několika měsících odhodlal jít do šumperského kostela ke zpovědi. Při svatém přijímání nechal úmyslně upadnout hostii do modlitební knížky (jindy je uváděno, že se tak stalo z roztržitosti), protože se domníval, že ještě není hoden ji pozřít. Poté prchal od lidí a aniž by si to uvědomil, dostal se na místo, kde spáchal krádež, poblíž později postaveného kostelíku. Někde v lese mezitím sv. hostii ztratil a včely ji odnesly do dutého stromu. Kuneš se z posledních sil dostal domů, kde ulehl na lože a více z něj nevstal. V třetí verzi, kterou uvádí například Řehoř Wolny ve své církevní topografii, vystupuje jakýsi bezbožník, který u svatého přijímání sv. hostii nepozřel a na tomto místě v lese ji rozlámal a pohodil, přičemž se nadpřirozeného úkolu opět ujaly včely. Podle mravoučného tónu lze soudit, že pověst vznikala, nebo přinejmenším dostávala dnešní podobu v období protireformace, tzn. v průběhu 17. století. Nelze nevzpomenout, co bylo počátkem čarodějnických procesy na panství velkolosinském v roce 1678: Marie Schuchová nepozřela v sobotínském kostele sv. hostii, která měla posloužit jako zázračný prostředek podaný krávě, aby více dojila.

Kdy kostelíček vznikl?

Na tuto otázku odpověď neznáme a patrně nikdy znát nebudeme. Podle neověřitelné tradice se tak mělo stát v roce 1387, kdy Bludov patřil jakémusi Ondřejovi, který prý zde zároveň ustanovil poustevníka. Jiná neověřená zpráva naopak založení kostelíčka připisuje šumperským dominikánům, kteří jej spravovali a v příznivých ročních obdobích zde sloužili bohoslužby.

Kostel Božího Těla v 90. letech minulého století
Kostel Božího Těla v 90. letech minulého století.

Protože první písemná zpráva o kostelíčku pochází až z roku 1553, tedy již z období, kdy se v zemi šířilo luteránství a podobné stavby nejméně dalších sto let nevznikaly, lze soudit, že je mnohem starší. Snad jeho vznik souvisí s pradávným dolováním zlata, které je zde podle místních názvů (nedaleký vrch Zlatník, Březinou výstižněji nazývaný Zlatý vrch - německy, Goldberg) možno předpokládat.

O mnoho více nejsme informováni o osudech kostelíčku, spíše se však tehdy jednalo o větší kapli, asi v 17. století. Opět se pouze traduje, že byl za třicetileté války zničen Švédy a poté ho z vděčnosti za ukončení válečných svárů obnovili obyvatelé obcí Hrabenova, Radomilova a Bartoňova. Věhlas tohoto posvátného místa rychle vzrůstal. V roce 1690 tehdejší bludovský farář Kašpar Šťastný popsal svatostánek jako kamennou kapli s dvěmá oltáři, kde se o Božím Těle již více let koná velká pobožnost s odpustky, na kterou přichází až 600 kajícníků.

Zajímavé je, že kostelíček stojí nepochybně na pozemku, který v minulosti patřil ke katastru obce Hrabenova, od níž je ostatně vzdálen jen několik set metrů. Patrné je to již na pozemkové mapě bludovského panství z roku 1741, na níž je svatostánek s přilehlým okolím doslova „vykousnut“ z hrabenovského území. K tomuto vymezení hranic došlo v roce 1716, šest let poté, kdy bludovské panství, opět po téměř sto letech, získali Žerotínové, zatímco dosavadní majitelé Lichtenštejnové drželi dále rudské panství, k němuž patřil i Hrabenov. Důvodem byla skutečnost, že duchovní správu kostelíčky vykonávali od nepaměti bludovští faráři, takže této farnosti kaple připadla. Lichtenštejnové tuto skutečnost zjevně akceptovali, přičemž i nadále zůstávali velkými dobrodinci kostelíčky a ustanovili, že obce Hrabenov, Radomilov a Bartoňov se podílely na údržbě poutního místa. Pro tyto vesnice to ovšem byla velká zátěž.

Stavba nového kostela na počátku 18. století

Na počátku 18. století, které je možno považovat za zahájení zlatého věku v navštěvování a uctívání poutních míst v našich zemích, přicházelo ke kostelíčku stále více věřících, které lákaly šířící se zvěsti o početných zázracích. A protože stejnou měrou přibývalo peněz, až už z milodarů nebo za odpustky, kaple přestala vyhovovat jak svou kapacitou, tak i svým významem. Úvahy o její přestavbě zesílily nepochybně poté, kdy hrabě Jan Jáchym z Žerotína (+ 1716) odkázal ve své závěti na tento účel 600 zlatých, za kteroužto částku bylo možno v té době koupit menší statek. V roce 1719 se farář Martin Dostál konečně rozhodl, že kapli prodlouží a rozšíří o dva sáhy (1. sáh = asi 190 cm). Přestavba měla být patrně zahájena v následujícím roce, protože již v listopadu roku 1719 na ni kníže, Lichtenštejn daroval mj. 34 tisíc cihel (na klenby jich mělo být spotřebováno 12 tisíc), 150 měřic (přibližně 9 m3) vápna a velké množství různého stavebního dříví, které se vytěžilo v lese u Zborova. Nakonec se však celá stavba bud hodně protáhla nebo ještě o nějaký rok odložila a byla úplně dokončena až v roce 1724 (i když se uvádí i rok 1721) zednickým mistrem Friedrichem Dominikem Hösslerem. Zdá se ovšem, že tento rýmařovský měšťan postavil zcela nový kostel, velikostí a koneckonců i tvarem se nelišící od dnešní budovy. Jinak o něm víme pouze, že měl tři vstupy, sedm oken a pěknou barokní věžičku. Hlavní oltář byl zasvěcen Zjevení Božího Těla, dva boční Panně Marii Čenstochovské a Janu Nepomuckému, na dalším malém oltáříku stála soška Jezulátka a mimo to zde byly tři malé přenosné oltáříky. Stěny zdobila křížová cesta (další byla kolem kostelíka) na kruchtě stály malé varhany a nepřekvapuje, že zde bylo celkem sedm zpovědnic. Již delší dobu se u kostelíka zdržoval poustevník, který o svatostánek pečoval. To vše se událo za vlády hraběte Jana Ludvíka z Žerotína, majitele obrovského majetku, který byl doslova posedlý stavební činností. Z titulu funkce hejtmana bludovského panství měl stavbu na starosti Jan František Kubín, který o několik let později přesídlil do Velkých Losin, kde se u poddaných „proslavil“ jako bezohledný tyran. Za to byl potrestán Prozřetelností v podobě blesku, který mu urazil hlavu a Kubín, nemohouc v hrobě najít klid, se poté zjevoval v různých podobách.

Poustevníci

Podle nezaručené zprávy se u kostelíka Božího Těla usadil nějaký poustevník již v době jeho vzniku. Jisté je, že v období reformace 16. století a rozhodně v průběhu třicetileté války v 17. století, bychom zde žádného podobného samotáře nenašli. Potvrzuje to ostatně první zaručená zpráva z konce 17. století (uvádí se rok 1676), kdy fráter (řeholní mnich bez kněžského svěcení) Kryštof Anthonowicz, požádal olomouckého arcibiskupa o schválení poustevny na samotě u kostelíčku. Není jasné, zda povolení dostal již tento zbožný muž, v každém případě se zde někdy na počátku 18. století usadil fráter Anton Mim, který však záhy odešel na statky hraběte Harracha, snad na Rýmařovsko. Od té doby zde nepřetržitě žili členové III. řádu sv. Františka (laičtí, nevysvěcení bratři), patřící podle všeho ke kapucínům.

Patrně nebudeme daleko od pravdy uvedeme-li, že si dnešní člověk dovede představit poustevníka nejspíše v Drdově karikované podobě otce Scholastika, kterého v „Hrátkách s čertem“ bravurně pro filmové plátno vytvořil František Smolík. Nebude proto od věci, když si o této prastaré instituci povíme něco bližšího.

Za prvního poustevníka, který se oddal tomuto způsobu náboženského života je pokládán sv. Pavel z Theb, zvaný Poustevník, který prchl do pouště Egypta před římským císařem Deciem ve 3. století. Podle tradice jej, stejně jako jeho následovníky, živil krkavec, který mu každý den po čtyřicet let přinášel půl bochníku chleba. Pavel nespatřil devadesát let jediného člověka. Když mu bylo sto třináct let, navštívil jej sv. Antonín Veliký. Záhy na to sv. Pavel zemřel. Protože sv. Antonín neměl dost sil na jeho pohřbení, pomohli mu hrob vyhloubit dva lvi. Poustevnictví se poté rozšířilo na sever, západ i východ. Podstatou byla askeze - potlačování tělesných žádostí a duševních hnutí, sebetrýznění a kajícnictví, později také starost o nějaké posvátné místo. V 18. století, které lze považovat za „zlatý věk“, poustevničení, se prapůvodní chudoba a odříkání někdy změnila na vcelku pohodlný život se zajištěnou existencí. Například poustevník z Kongregace bratří poustevníků blahoslaveného Ivana na Vyšehradě na hradbách při Mariánské kapli, byl vydržován ze zádušní jistiny, která činila neuvěřitelných 2180 zlatých. Většině jeho kolegů však podobné nadace scházely, takže se živili nejrůznějším způsobem: někteří dostávali od vrchnosti deputát nebo alespoň almužny, byli však i tací, kteří se museli živit prací.

Podoba kostelíčka kolem roku 1740
Podoba kostelíčka kolem roku 1740. Převzato z katastrální mapy
(tzv. „Mappenbuchu“) bludovského panství - zvětšeno. Vlevo je
nepochybně zachycen půdorys poustevny (menší obdélník),
která byla zřejmě oplocena.

Poustevníci u bludovského kostelíčka na tom po hmotné stránce také nebyli špatně. Zvláště štědrý byl hrabě Jan Ludvík z Žerotína, který jim z důchodu velkolosinského panství přispíval potravinami, jednalo se o vejce, pšenici, sádlo, kroupy aj., ve výši téměř 14 zlatých ročně. V roce 1730 jsou v této souvislosti zmiňováni fráter Jan a jeho nástupce fráter Antonín. Poustevníkovi Ignáci Leikertovi, rodákovi ze Svitav, daroval Jan Ludvík listinou vydanou 3. dubna 1738 velmi slušný roční deputát, který sestával mimo jiné z 6 1/2 měřice (asi 400 litrů) předního žita, pšenice, krup, sádla (asi 13 litrů), přibližně 50 kg masa, svíček za 5 zlatých, půl vědra (1 vědro = asi 56,5 litrů) piva z každé várky (zřejmě z pivovaru v Kopřivné) a paliva co spotřeboval. Tento deputát přišel vrchnostenský úřad ve Velkých Losinách na více než 17 zlatých. Mimo to dostal fráter Ignác příspěvek na maso, který činil 6 krejcarů na týden, tzn. 5 zlatých a 2 krejcary na rok. Poustevníci měli pochopitelně ještě další příjmy od nejrůznějších náhodných či stálých dobrodinců, kteří se zúčastňovali poutí a mší, jež se několikrát ročně v kostelíčku konaly. Jejich povinností bylo navíc konat pobožnosti v blízkých obcích v Bartoňově, Radomilově a Hrabenově. O svátcích museli vypomáhat v šumperském klášteře, za což jim městská rada dovolovala každou sobotu chodit ve městě po dobrodincích. Není divu, že po Leikertově smrti, na počátku roku 1775, bylo v poustevně objeveno 15 zlatých na hotovosti, což byla částka o níž se většině poddaných tehdy nikdy ani nesnilo. Farář Dengler částku použil na zádušní mše za zemřelého.

Po Leikertovi nastoupil 1. května 1775 František Fleischer, který byl ovšem u kostelíčka Božího Těla poustevníkem posledním. V roce 1782 císař Josef II. instituci poustevníků zrušil.

Podle vlastivědného badatele Franze Thiela, nosili naši poustevníci hnědou kutnu přepásanou koženým páskem, na nohách měli sandály a v ruce sukovici. Zřejmě se tedy jednalo o kapucíny žijící podle zásad sv. Františka, kteří ovšem mívali hábit přepásaný bílou šňůrou se třemi uzly a velkým růžencem. Jejich úkolem bylo po všech stránkách pečovat o kostelík, pomáhat při bohoslužbách, vybírat milodary, při poutích a procesích vystupovali jako předzpěváci a předříkávači modliteb, sbírali léčivé rostliny, které spolu s různými radami poskytovali svým bližním.

Jak vypadala poustevna

Pavel Poustevník bydlel v jeskyni, což byla, dá se říci, klasická podoba poustevny. Obecně se jednalo o prostý přístřešek, jenž umožňoval poustevníkovi holé přežití, drobná stavení z netrvanlivého materiálu, později i zděné, někdy se zvoničkou. V 18. století zřizovala šlechta na svých panstvích poustevny, jež nazývala francouzsky eremitáže, které stávaly vesměs v romantických zákoutích okrasných zahrad nebo v blízkých hájích. Jednalo se o chýše vytvořené ve skále, nebo zbudované ze dřeva, pokryté slámou nebo jen stromovou kůrou.

Jak vypadala původní poustevna u bludovského kostelíčku samozřejmě nevíme - je ovšem jisté, že to nebyla jeskyně, ale uměle zhotovené přístřeší. Podle pozemkové mapy z roku 1741 se jednalo o oplocenou stavbu obdélníkového půdorysu, která stála několik metrů od severní stěny kostela, tedy směrem k Hrabenovu, jehož první chalupy byly jistě již tehdy nadohled přímo z okna. Přibližnou představu si však o podobě této chaloupky přesto učinit můžeme. V roce 1729 nechal totiž hrabě Jan Ludvík z Žerotína postavit někde na velkolosinském panství novou poustevna (patrně u kaple Nejsvětější Trojice, která stála u zázračné studánky v lese mezi Maršíkovem a Sobotínem). A protože v té době již ve Velkých Losinách působil zmíněný hejtman Kubín, jistě se tato stavbička od poustevny u bludovského kostelíčku moc nelišila. Podle spotřeby materiálu se jednalo o kamennou stavbu krytou šindelem a opatřenou vstupními dveřmi a třemi okny. V zjevně jediné místnosti stála zelená kachlová kamna, která postavil za 4 zlaté bludovský kamnářský mistr Christian Weisser. Z vrchnostenské pokladny byl zaplacen také železný kotlík. Celkové náklady byly odhadnuty na 38 zlatých, což byla běžná cena tehdejší vesnické chalupy.

Takto jistě vypadala také poustevna u kostelíčku Božího Těla, v níž je možno si ještě představit nějakou pryčnu na spaní, jednoduchý stůl a lavici, křížek a svatý obrázek na stěně a žebřík do podkroví, kde poustevník sušil byliny a snad také ukládal seno na zimu pro nějakou tu kozičku, která se jinak mohla pást kolem kostelíku. „Když v létě ohnivý sluneční kotouč zapadal za lesy, stíny zaplavovaly krajinu a slavík zapěl svou večerní píseň, zazpíval poustevník pozdní modlitbu, přičemž rozezvučel kostelní zvon, jehož hlas se snášel do údolí Moravy“. Přibližně takto, snad až kýčovitě idylicky, si představoval poustevníkův život zmíněný Franz Thiel. Soudobý člověk tuto atmosféru vnímal pochopitelně poněkud složitěji, v kontextu se svými každodenními starostmi. Malou ukázkou může být žádost obcí Hrabenova, Radomilova a Bartoňova z roku 1728, v níž obyvatelé naříkají nad velkou chudobou způsobenou škodami z krupobití a povodně a prosí o odpuštění dlužné částky 18 zlatých a dalších povinností pro poutní kostelík. Vrchnost jim odpustila pouze dodávky dřiví, zmíněné peníze však složit musely.

Zrušení kostelíčka

Během 18. století věhlas tohoto poutního místa dále vzrůstal. Velké průvody organizovali šumperští dominikáni, známá jsou procesí servitů z hedečského kláštera u Králík, kam naopak s oblibou putovali věřící ze Šumperka a okolí. Jestliže sem o Božím Těle ve druhé polovině 19. století přicházelo 3 až 4 tisíce lidí, můžeme nejméně stejné množství předpokládat, spíše však mnohem více, ve století předchozím. V roce 1750 si zde pro sebe založil záduší na 10 mší Jan Exner, sládek z Kopřivné a po něm také přední šumperský měšťan Franz Bittner, ten dokonce na 18 mší. Bohoslužby se zde tedy konaly vícekrát do roka.

I když bylo o kostelík neustále dobře postaráno, větším opravám se nevylinul. Jedna z nich se měla uskutečnit v roce 1766. Prosbu faráře, aby na ni přispělo i rudské panství Lichtenštejnové odmítli s tím, že patrony kostela jsou Žerotínové a olomoucký biskup a navíc, že mají velká vydání na stavby kostelů, mj. také v Rudě. Rekonstrukce byla nejspíše odložena, snad také proto, že v té době jíž nežil hrabě Jan Ludvík z Žerotína (+ 1761) a jeho tři synové, alespoň pokud se jedná o věci charakteru hospodářského, se zrovna dvakrát „nepotatili“, což se týká i Josefa Karla (1728-1814), který zdědil Bludovské panství. V lednu 1770 již rudské panství opět osvědčilo svou štědrost, neboť na opravu darovalo 200 měřic (asi 12 m3) vápna. Připočteme-li nepochybnou podporu Žerotínú, můžeme soudit na větší práce, patrně obnovu fasády.

Dobová kresba Kostela Božího Těla od Vincence Pešáka
Dobová kresba Kostela Božího Těla od Vincence Pešáka.

Rušení poutních míst císařem Josefem II. postihlo pochopitelně také kostelíček Božího Těla. Svatostánek byl v roce 1784 odsvěcen a uzavřen, bohaté vnitřní vybavení rozdáno do jiných kostelů, nebo prodáno v dražbě, velké peněžité jmění (2146 zlatých) získal náboženský fond. Hlavní oltář se dostal do Ohrozíma u Prostějova, kazatelna do Dětřichovic u Bruntálu a třicetiliberní zvon (asi 15 kg) zhotovený v roce 1765 olomouckým zvonařem Wolfgangem Straubem byl odvezen do Rejchartic, kde dodnes visí v sanktusníkové věži. Ostatní věci byly údajně provrtány červotočem, takže měly být prodány na palivo.

Samotný kostel měl být zbourána prodán na stavební materiál za odhadní cenu 300 zlatých. Prodej byl vybubnován po všech okolních vesnicích, avšak na první ani druhé dražbě se žádný zájemce nenašel. Lze si představit, jaká byla asi mezi lidmi nálada a tak se vytvořila solidarita, kterou nikdo nechtěl, nebo se ani neodvážil, narušit. Teprve při třetí dražbě, která se konala 1. září 1788 se našli dva zájemci z Bludova. Objekt nakonec získal domkař Ondřej Konečný, který nabídl pouhých 50 zlatých. Těžko říci zda se jednalo o nějakou tichou dohodu mezi bludovskými sousedy, jak se někdy uvádí, nebo nového majitele stihlo obecné opovržení, v každém případě tento člověk nejen že kostelík nezboural, ale nakonec ani nezaplatil kupní obnos. Ten nakonec složilo několik dobrodinců, ale kostel nestrhli.

V roce 1800, kdy kostelíček neutěšeně pustl, poslali Bludovští prosebnou supliku k samotnému císařskému dvoru, aby směli svatostánek obnovit. Prosba, kterou vyřizoval krajský úřad v Olomouci, byla striktně odmítnuta. Vše zůstávalo při starém. Po čase se zřítila klenba lodi a zachováno zůstalo pouze klenutí nad kněžištěm, kde kdysi stával Hlavní oltář. Místo sloužilo k úkrytu pasákům, stále sem však přicházeli i lidé, kteří se na těchto rozvalinách modlili.

Obnova svatostánku v roce 1835

Obrat nastal v roce 1833, kdy především zásluhou Františka Josefa, hraběte z Žerotína, na kterého se poddaní s prosbami upnuli, začaly měnit své postoje i příslušné světské a církevní úřady. Ty ovšem žádaly, aby byl předložen plán a rozpočet stavby a hlavně její krytí, mimo to, jak to vyžadovaly předpisy, mělo být jasné, z jakých prostředků bude kostelík v budoucnu udržován. Tyto okolnosti brzdily realizaci a snad by nakonec ani k rekonstrukci nedošlo, kdyby se obyvatelé Bludova prostě nepustili do díla, aniž by vyčkali všech povolení. Celkové náklady byly spočítány na 3246 zlatých, přičemž k dispozici, hlavně ze sbírek, bylo pouze 1373 zlaté. Zde je třeba zdůraznit, že se sbírky konaly nejen v Bludově, kde se shromáždilo 360 zlatých, ale také v okolních obcích, dokonce i v Šumperku, kde bylo vybráno 812 zlatých. Pomoc vrchnosti byla tedy nulová, naopak Bludovští, kteří později, v roce 1856, chtěli získat od Žerotínů stavební místo a okolní pozemky, museli za ně poskytnout příslušnou náhradu v podobě, pozemků v obci. Nejhorší však byl Hrozivý dluh 1873 zlaté, které musela obec splácet. Až dojemně zní pamětní list z roku 1838, který svým potomkům zanechali představení obce. Mimo jiné se zde uvádí: „Toho času přestavoval se také farní kostel a stavěla se nová (císařská) silnice do Šumperka, takže farníci měli velké potíže i malí chalupnicí. Proto vám zanecháváme tento pamětní list, abyste poznali, jaké zlé časy tenkrát byly, abyste kostelíček nikdy neopustili ...“

Plány na obnovu kostlelíka patrně nakreslil šumperský tesařský mistr Ignaz Richter, který tehdy zpracoval také výkresy na přestavbu bludovského farního kostela a fary. Stavební práce byly zahájeny a dokončeny bez náležitých povolení v období jara až září roku 1835. Protože má kostelík stejné rozměry jako dříve, do svého zrušení, je jisté, že bylo možno ponechat kněžiště s klenutím a patrně část obvodového zdiva, přinejmenším základy lodi. Ponechány byly tři vstupy, místo sedmi vzniklo jen šest oken. Cihelná dlažba byla vyměněna až počátkem 20. století za šamotovou, šindel nahradila v roce 1866 břidlice. Při této práci došlo ke smrtelnému úrazu Františka Kvapila z Bohutína, který spadl ze střechy. Teprve ve 20. století byla stržena chatrná sakristie a nahrazena dnešní, sice funkční, ale kazící celkový dojem.

Trvalo téměř další dva roky než byly všechny úřední záležitosti dořešeny a kostelík mohl být vysvěcen. Stalo se tak 20. května 1837 tehdejším šumperským děkanem Johannem Wachlerem. Vybavení svatostánku bylo velmi chudé, zprvu se sem prakticky převážely pouze nepotřebné věci z bludovského kostela - zpočátku zde byl jen provizorní hlavní oltář, zasvěcený Božímu Tělu. Také boční oltáře sv. Vincence Ferrarského a Jana Nepomuckého pocházely z farního kostela. Teprve v dalších desetiletích by interiér doplňován novými potřebami - například obrazy křížové cesty od šumperského malíře Wuriana (1876), varhanami za 700 zlatých a oltářem Panny Marie Lurdské (1893) a v roce 1903 konečně také novým oltářem od olomouckého řezbáře Františka Cellera na 1200 korun.

Počet poutníků, ale také zvědavců opět vzrůstala kromě zimního období bylo u kostelíčka stále rušno. Oficiálně se zde konají tři bohoslužby do roka: v něděli po Božím Těle, některou neděli po Svatém Duchu a 4. září o slavnosti sv. Rozálie, z vděčnosti, že jim tato ochránkyně před morem pomohla zastavit epidemii cholery v roce 1855.

Kaple sv. Anny u kostela Božího Těla v 90. letech minulého století
Kaple sv. Anny u kostela Božího Těla v 90. letech minulého století.

Není divu, že se kostelní pokladničky utěšeně zaplňovaly. Již za několik let obec splatila všechny dluhy a jmění kostelíčka narůstalo. Správu prováděla obec a vše se zdálo být v pořádku. Zlom nastal koncem 19. století za faráře Ermise, který svým předchůdcům vyčetl, že se dobrovolně kostelíka vzdali a začal na něj uplatňovat nárok. Nechutnosti, které z toho povstaly do tohoto povídání nepatří. Dlužno pouze říci, že spor skončil kupní smlouvou, podle níž kostelíček s okolními pozemky získal farní úřad za 600 zlatých.

Naštěstí tyto spory odvál čas a kostelíček se přes všechny další peripetie dočkal dnešních časů. Má novou střechu, i když eternit má do kouzla břidlice daleko, fasáda svítí novotou, okolí je udržováno, zkrátka je zde cítit ona pravá úcta k posvátnému místu. Snad jen ten povýtce nutně prostý interiér připomene, že některým lidem není nic svaté. Ale abychom byli spravedliví - nenechavci žili v každé době a neštítili se ani svatokrádeží.

Mgr. Drahoslav Polách

Zpět!
Aktualizace: 16.01.2011 (17:13)
Copyright (c) 2001 - 2018 Obec Bludov. Stránky vytvořil a spravuje Jaroslav Šimek. Validní XHTML 1.0 a CSS. Běží na Apache, PHP a mySQL. Mapa stránek. Prohlášení o přístupnosti.