Měšťanka (1907-1938)

Spor o nového ředitele školy

W icencův odchod do penze na konci školního roku 1906/07 se stal velkou rozbuškou. O tom, kdo bude po něm ředitelem bludovské školy, rozhodoval vlastně v poslední instanci rakousko-uherský ministerský předseda Max Wladimir von Beck! Kvůli jmenování bludovského ředitele probíhaly hlučné demonstrace v Brně, vytloukala se v Brně okna, veřejně vystupoval tehdejší poslanec Tomáš Garrigue Masaryk, jednal zemský sněm a rakouský parlament. fteêje o tzv. aféře nadučitele Konečného, která je označována za jeden z konkrétních projevů kulturního boje v českých zemích.

Wicencův plánovaný odchod přidal na důležitosti obecním volbám, které se konaly rok předtím – v roce 1906. Po letech do nich zasáhli i místní kněží. Obě tehdejší proti sobě stojící neformální bludovské politické strany – katolická (reprezentovaná především spolkem Svatopluk a farářem Františkem Ermisem) a pokrokářská (reprezentovaná spolkem Sokol, mladými učiteli a tehdejším starostou Janem Jánětem) si byly vědomy významu osobnosti řídícího učitele, „an jest směrodatnou osobností ve škole a do jisté míry vychovatelem celých pokolení". Strana katolická se snažila, „aby na školu bludovskou dosazen byl učitel smýšlení i jednání křesťanského, muž zásad i cítění náboženských – a ne učitel – přítel a šiřitel zásad i hesel protináboženských". Protistrana naopak již v roce 1906 prosazovala, aby se o místo ucházel jen Alois Konečný z Českého Bohdíkova „a žádný jiný, aby prý klerikální hnízdo, jak nazývají Bludov, obrátil na pokrokářskou víru“.

A. Konečný působil od roku 1887 v Českém Bohdíkově, stál v čele Ústředního spolku učitelských jednot na Moravě, patřil k vedení národně-socialistické strany. Angažoval se ve věci českého zábřežského gymnázia, ovšem patřil k první neúspěšné skupině (zřídit gymnázium se podařilo až druhé skupině, vedené Konečného pozdějším velkým odpůrcem, bludovským farářem Františkem Ermisem). Dále se např. po pětiletém boji zasloužil o to, že se v Českém Bohdíkově udržela česká škola, že nebyla zřízena škola německá. Stál za bojkotem německého výročního trhu v Rudě nad Moravou v roce 1905, kvůli čemuž byl po dlouhém sporu odsouzen k finanční pokutě. Zprostředkoval finanční podporu z veřejné sbírky stávkujícím dělníkům z alojsovské továrny v roce 1906.

V bludovské místní školní radě měli převahu katolíci, navíc jejím předsedou byl právě P. Ermis. Tato rada vypsala konkurz, do nějž se Konečný samozřejmě přihlásil. Jeho spolupracovník – bohutínský učitel Josef Indra údajně agitoval mezi učiteli, o nichž se domníval, že by se mohli o místo také ucházet, aby se do konkurzu nehlásili, aby byl Konečný jediným přihlášeným – a tak aby místní školní rada byla přinucena, nemaje na výběr, vybrat Konečného. Plán se nepodařil, neboť nebyl jenom jediný kandidát. „Obec i místní obecní školní rada, znajíce dobře a z blízka neblahou činnost' česko bohdíkovského nadučitele Konečného, ho do terna ani nedali.“ Navrhli Jana Mináře, zetě odcházejícího nadučitele F. Wicence.

Rozhodující slovo měla mít okresní školní rada v Zábřehu. Ta 26. září 1907 pěti hlasy proti čtyřem zvolila A. Konečného. Proti tomu na místě podal protest její člen, současně starosta Bludova František Březina, o den později podaly bludovské zastupitelstvo a místní školní rada protest proti výsledku konkurzu k moravské zemské školní radě do Brna.

Po několika dnech vstoupil do děje římskokatolický kněz z Raškova Antonín Číhal, když 9. října 1908 urgoval, co se stalo s jeho trestním oznámením na Konečného. O den později olomoucká arcibiskupská konsistoř žádala zemskou školní radu, aby byl Konečný odstraněn nebo důrazně napomenut. Rozhodnutí v celé kauze měla v rukou moravská zemská školní rada, resp. její disciplinární senát, který řešil stížnosti proti Konečnému - ne rozpor mezi rozhodnutím místní a okresní školní rady. Stížnosti se dělily do tří okruhů: události spojené s pohřbem Lamberta (Libora) Talpy a Konečného úlohou při něm, sporné výroky na předvolební schůzi v Husovicích u Brna v roce 1906 a údajné zanedbávání školy v době volební kampaně. To vše bylo pro zemskou školní radu důvodem pro odložení potvrzení o Konečného nástupu na bludovskou školu a znovu bylo zavedeno disciplinární vyšetřování.“

Dne 18. května 1907 totiž organizoval A. Konečný v Komňátce civilní pohřeb svého kolegy L. Talpy (bratra dlouholetého bludovského učitele Karla Talpy). Jeho smrt byla „pokrokářskou stranou“ dávána za vinu kaplanovi, pozdějšímu administrátorovi z Raškova Antonínu Číhalovi. „Umřel učitel Talpa. Umučen, uštván místním kaplanem. Umíraje s hrůzou vzpomínal, že pochovávati jej bude právě ten, jemuž žádný prostředek nebyl dosti hnusný, aby ho neužil proti němu, že modlitby k věčnému odpočinku budou odříkávati táž ústa, jež denuncovala a denuncovala a prvou hrst hlíny že na rakev jeho vhodí táž ruka, která ho do hrobu vehnala — a v posledním zákmitu odporu zakázal si církevní pohřeb.“ Druhá strana namítala, že Talpa měl blízko k alkoholu, že byl „pro opilství a jiné rouhavé řeči proti náboženství“ předčasně penzionován a že se upil. Tento civilní pohřeb, událost v té době nevídanou, organizoval a vedl právě Konečný (kmotr čtyř Talpových dětí), jemuž se poté především vyčítalo, že přinutil k účasti na tomto pohřbu školní děti (pohřbu se účastnilo i mnoho okolních učitelů se školními dětmi) a že jej zneužil pro prezentaci protináboženských názorů, že z něj zkrátka učinil velkou anticírkevní demonstraci. Pohřeb doprovázel konflikt s A. Číhalem, jehož ze hřbitova, kam přišel vykropit hrob, násilně odvedlo několik Sokolů (přičemž mu měli natrhnout pluviál).

Při vyšetřování se otevřela otázka Konečného neúspěšné kandidatury (ze tří kandidátů to byl právě Konečný, kdo nepostoupil do druhého kola) za 14 národně sociální stranu v roce 1906 do zemského sněmu. Kvůli volební kampani musel několikrát (kvůli odjezdu vlaku) zkrátit vyučování. To se také stalo později hlavním argumentem proti němu, totiž že zanedbával školu. Těžko po stu letech být v této při soudcem. Je každopádně pravdou, že se tento problém začal řešit až s ročním odstupem, teprve v souvislosti s bludovskými událostmi. V rámci této volební kampaně vystoupil také o svatodušních svátcích 1906 na schůzi národních sociálův Husovicích u Brna. „Brojil tam v řeči [ ... ] proti státnímu zřízení školskému, kdež odvážil se k výroku, že náboženství děti školní znemravňuje, a proto prý - pryč s ním ze školy.“ Znemravňováním myslel Konečný biblickou dějepravu - prý dětem nedává dobrý mravní příklad (ba naopak), např. když slyší o bratrovraždě Abela, o opilství Noemově, o podvodu Rebečině, o podvodu Josefa s Putifarkou, o hněvu Saulově a vzpouře Absolonově, o svádění ženy Uriášovy Davidem k cizoložství.

Moravská zemská školní rada rozhodla 9. března 1908. Její rozhodnutí znamenalo naprostou porážku, ba ponížení Konečného, který byl odsouzen za delikty proti svým učitelským povinnostem (buřičská řeč v Husovicích, zkracování vyučování kvůli kampani, nabádání k civilnímu pohřbu Talpy, organizování demonstrativní účasti dětí na pohřbu Talpově) ke ztrátě nadučitelského postu, v Českém Bohdíkově a především k přesazení na jiné, a to podřízené místo. Tedy nikoli že nebyl potvrzen v pozici bludovského řídícího, oč vlastně šlo jeho odpůrcům. I ti byli přísností trestu překvapeni: „Byla by nám dostačila pouhá přísná důtka udělena zemskou školní radou. Již tato by ho učinila neschopným na místo nadučitelské v Bludově.“ Konečný se proti rozsudku odvolal k ministerstvu kultu a vyučování (dnes bychom řekli k ministerstvu školství).

Zarazila-li výše trestu Konečného protivníky, co teprve jeho příznivce. Morava a Čechy se dostaly do varu, proběhlo množství veřejných schůzí, demonstrací, jednaly obecní výbory, stranické buňky, spolky... Konečného přívrženci doufali, že se veřejným odporem podaří zvrátit rozsudek disciplinárního senátu. Nejprve se o to pokusili v interpelaci někteří členové zemské školní rady (Jaroslav Budínský a Josef Hybeš), nicméně jejich námitce nebylo vyhověno.39 0 jeho případu se diskutovalo také na říšské radě, kde interpelovali vládu poslanci T. G. Masaryk a další, 40 a na moravském zemském sněmu.

Na Konečného podporu byl rovněž vydán pokyn, aby každá pokrokumilovná obec protestovala proti jeho sesazení tím, že jej jmenuje svým čestným občanem. Nevíme, a těžko se dnes zjistí, kolik obcí tak učinilo. Z bezprostředního okolí bludovského víme, že se tak jistě nestalo v Bludově (zato o rok později - v roce 1909 bylo čestné občanství uděleno P. Ermisovi a několika dalším tzv. klerikálům - ať již bývalým bludovským duchovním či katolické církvi blízkým laikům), ani v Českém Bohdíkově (zřejmě zde Konečného pozice nebyla silná, protože obec ani nepodala protest proti jeho sesazení). Čestným občanstvím jej však poctil Bohutín - stalo se tak pod vlivem již zmíněného učitele J. Indry.

Dne 15. března 1908 byla do Národního domu v Olomouci svolána schůze starostenských sborů, na níž vystoupili poslanci T. G. Masaryk a Richard Fischer. Vzápětí po olomoucké schůzi došlo k protestu v Brně. Konečného příznivci svolali tábor lidu na náměstí před Besední dům. Tam opět vystupoval jako hlavní řečník poslanec R. Fischer. Demonstrující chodili poté po ulicích Brna a nepohodlným osobám vytloukali okna.

Co se dělo v Bludově, když tak bouřlivě protestovalo Brno či Olomouc? Proti Ermisovi měla být namířena údajně chystaná bludovská demonstrace 14. března 1908, které se měli účastnit dělníci z Klášterce, Olšan, Hrabenova a Bohutína. V hodnocení reálnosti této akce se prameny rozcházejí. Jisté je, že vůdce šumperských socialistů (od roku 1911 říšský poslanec) Metoděj Charvát přijel toho dne do Bludova, do Krčmy. P. Ermis považoval zprávy o demonstraci, při níž měla být na faře vytlučena okna, za pravdivé, noviny Pozor za lživé. Každopádně šumperské hejtmanství poslalo do Bludova četníky z okolních stanic, aby udrželi pořádek. Demonstrace se nekonala, 14 naopak údajně na popud vedení obce se pozdě večer po obci „potloukalo několik lidí, kteří domů jdoucí občanstvo provokovali. Řvali: Roto učitelská, ty chceš proti nám demonstrovat?

Dne 22. března 1908 se konala poslední z velkých bouřlivých schůzí. Proběhla v bludovské Krčmě a zúčastnilo se jí údajně velké množství bludovských občanů. Schůzi předsedal M. Charvát, vystupoval i bohutínský učitel Indra. V závěru byla jednomyslně přijata následující rezoluce: „Pokrokové občanstvo bludovské protestuje proti drakonickému rozsudku disciplinárního senátu, jímž potrestán byl člověk vzorný, pracovník jak v oboru školském i národním vynikající, a žádá, byl pan nadlučitel Konečný z Českého Bohdíkova dosazen byl za správce školy do Bludova, a to tím více, jelikož nespravedlivým rozsudkem tím bylo mu neprávem ublíženo. Aby se odčinil tento hnusný kousek, doufáme, že přání našemu vyhověno bude. Kromě toho obracíme se k vlivným činitelům moravským, aby se přičinili k odstranění neschopných lidí z tak důležitých funkcí, kteří činí korteše straně klerikální, a postarali se, by byli nahrazeni muži charakterními a neziftnými.“

Tolik k protestům a ke schůzím. Jak to však dopadlo se samotným Konečným? Jak již bylo zmíněno, proti rozsudku disciplinárního senátu se odvolal k ministerstvu vyučování. Naděje, že Konečného odvolání bude úspěšné, úplně liché nebyly – ministrem byl tehdy liberál Gustav Marchet. Ovšem rozhodnutí nakonec neučinil ministr, ale (neboť neustávaly útoky na moravskou zemskou školní radu) vyhradil si jej samotný ministerský předseda Max Wladimir von Beck. Ten nakonec tolik kritizovaný nález disciplinárního senátu potvrdil, ovšem Konečného trest zmírnil – měl být sice přeřazen, nikoli však na podřízené místo. Odešel tedy jako nadučitel na školu do Rybí u Nového Jičína.

Na závěr lze ocitovat olomoucký Našinec, který shrnuje důvody, proč se katolická strana v případu tolik angažovala: „Mládež národa jest drahým pokladem a nemůžeme dopustiti, aby sváděna byla k duševnímu rozvratu. Není právem učitele, aby ji vychovával jak on chce, jaké on má politické a sociální názory, nýbrž má na paměti, že má před sebou bytosti od 6. do 14. roku, teprv outlé, do života vcházející, jimž ono símě, jež v tomto věku položí v ně učitel, zůstane jim zdrojem mravnosti pro celý život. […] Kdo otravuje mládež, podrývá národ v jeho základech, otravuje jej pro celá pokolení a může na sto roků způsobiti nevystihlé zlo.“ Téměř jako by šlo o neblahé proroctví...

Již v roce 1911 Konečný úspěšně kandidoval do říšské rady (popularita získaná v aféře mu dozajista pomohla), v roce 1913 byl zvolen rovněž poslancem moravského zemského sněmu. Po válce se stal místopředsedou parlamentu, ve volbách 1920 byl zvolen senátorem, to vše za stranu národně sociální. Dne 19. září 1923 zemřel v Brně. Jako jeden z mála ve své době byl na vlastní přání zpopelněn. V roce 1925 bylo po Konečném pojmenováno v Brně náměstí, jež tento název nese dodnes, podobně jako jedna z brněnských ulic, která nese jméno jeho manželky Ludmily.

Měšťanka

Alois Konečný se tedy bludovským řídícím učitelem nestal. Jelikož se jeho případ táhl hodně dlouho a o ředitelském místě se nemohlo rozhodnout do doby, než se vyřídí všechna odvolání, byl 29. září 1907 jmenován prozatímním správcem školy Rudolf Kordas, v té době služebně nejstarší bludovský učitel.

Právě v roce 1907 se začala stavět nová školní budova – ta byla původně plánována jako osmitřídní, pouze pro obecnou školu. V průběhu příprav a začátku stavby se ale začalo pomýšlet na školu měšťanskou, která byla vyšším typem základního vzdělávání.

Měšťanka byla tříletá a měla poskytovat „vyšší obecné vzdělání těm, kteří se nevzdělávají na škole střední“. Poskytovala přípravu k učitelským ústavům a dále k takovým odborným školám, které nevyžadovaly přípravu ze středních škol. Pro představu: žák měl v jedenácti letech po vychození pěti tříd obecné školy tři možnosti. Buď dochodit další tři roky na obecné škole a pak už dál nestudovat a nastoupit do práce. Nebo přejít na měšťanku, a tím mít možnost jít v budoucnu do učení, na učitelský ústav nebo jinam. Nebo mohl jít na gymnázium či reálku, tedy pokračovat v budoucnu na střední škole a výhledově na univerzitě. Měšťanka fakticky poskytovala velmi podobný (až na klasické jazyky řečtinu a latinu) obsah vzdělání jako nižší stupně gymnázií a reálek.

Vznik bludovské měšťanky spadá do období největšího rozmachu jejich zřizování v letech 1900-1910. Přišel téměř na poslední chvíli, neboť už v roce 1909 pro špatnou finanční situaci zemské pokladny přestaly být nové měšťanky povolovány – Země moravská, česká či slezská totiž nesly hlavní finanční břímě s nimi spojené. Od roku 1911 dokonce došlo ke snižování počtu těchto škol.

V listopadu 1907 podalo zastupitelstvo a místní školní rada žádost o zřízení měšťanky. Zemská školní rada svým výnosem z 10. června 1908 žádosti vyhověla a povolila v Bludově zřídit trojtřídní chlapeckou měšťanskou školu. Předělaly se projekty, aby se do stavěné budovy vlezly ještě tři třídy školy měšťanské. Nad stavbou dozíral stavební odbor, který se skládal ze členů místní školní rady pod vedením P. F. Ermise, k nim se přidali dva představitelé obecního zastupitelstva jako investora stavby: starosta František Březina a Alois Sloupenský. Nový ředitel František Lehar přičítal největší zásluhy na postavení školy Františku Pospíšilovi, správci Žerotínova velkostatku. Pospíšil, tehdejší místostarosta, místopředseda a pozdější předseda školní rady, otec pozdějšího zakladatele lázní Zdeňka Pospíšila, „nešetřil námahy a neustálým dozorem, pak pracovními lidmi a četnými povozy z velkostatku stavbu budovy školník rychlejšímu postupu a včasnému dohotovení přivedl“.

Pozemek na stavbu byl koupen od Anny Pospíšilové z čp. 30. Jen pro zajímavost lze uvést, že ačkoli se místní farář Ermis zasazoval o postavení nové školní budovy, nechtěl pro její vybudování přepustit žádný farský pozemek, který měla obec vyhlédnutý (mohlo jít jedině o farní zahradu, o kterou však fara před rokem 1989 stejně přišla).

Na podzim roku 1909 bylo na zahradu mezi školní budovou a hřbitovem vysazeno 28 ovocných stromů – jabloní, hrušní a slivoní (švestek, rynglí, mirabelek apod.). Po obou stranách letní tělocvičny (školního hřiště) 16 ovocných štěpů, tedy celkem 42. Stromky daroval hrabě Karel Emanuel ze Žerotína. Ještě před výsadbou byla celá zahrada upravena potahy žerotínského velkostatku a potahem starosty Františka Březiny. Veškeré tyto práce organizoval a řídil správce velkostatku a místostarosta obce František pospíšil. Vysazování stromů řídil vrchní zahradník velkostatku Jan Marek (ještě dnes uznávaný pomolog – vyšlechtil mimo jiné sudetskou, bludovskou a Markovu renetu. - každé toto jablko je jiné). Na jaře 1910 byla založena štěpnice pro 8 ročníků a pole pro školu. V záhonu pro první ročník bylo vysazeno 200 pláňat ovocných stromů. Ještě dnes vzpomíná Antonín Krystek na učitele K. Dytrta, jak učil žáky pěstovat a štěpovat ovocné stromky – bylo tradicí, že si žáci ve 2. třídě zaseli semínko stromku a při odchodu ze školy si odnášeli vypěstovaný, zaroubovaný strom, který si nasadili jako vzpomínku na školu. Rozhodnutím školní rady bylo ovoce sklizené ve školní zahradě naturálním požitkem ředitele školy.

Škola získala název Měšťanská a obecná jubilejní škola císaře Františka Josefa I. Slovo „jubilejní“ v ní bylo proto, že škola byla zřízena v roce 60. výročí nástupu Františka Josefa I. na rakouský trůn (1848). Slavnostně vysvěcena olomouckým kanovníkem P. Vincencem Tesařem byla 13. září 1908.

Nejprve byl otevřen první ročník měšťanky, další dva byly otevírány postupně v dalších dvou letech. V roce 1908 se do prvního ročníku zapsalo 68 chlapců (50 z Bludova, 18 přespolních). Do dalšího ročníku jich ale postoupilo pouze 42.

Do roku 1909/10, tedy první dva roky své existence, byla měšťanka určena pouze pro chlapce. Od školního roku 1910/11 mohly díky výnosu rakouského ministerstva školství tento typ škol navštěvovati dívky, jak se také v Bludově stalo. K formální změně názvu pak došlo až od začátku školního roku 1922/23, kdy se z chlapecké měšťanské školy stala měšťanská škola smíšená. To již ale na skutečném stavu věcí nic nezměnilo, neboť děvčata ji navštěvovala nepřetržitě od onoho roku 1910.

Spolu se zřízením měšťanky se také vyřešil rok trvající problém uprázdněného ředitelského místa. Bylo rozhodnuto, že obě školy – obecná i měšťanská – budou mít společného ředitele. Konkurs byl vypsán 17. září 1908, následujícího dne vybrala místní školní rada i zastupitelstvo Františka Lehara (18661941), rodáka z Kolšova a tehdejšího učitele na měšťance v Lošticích. Dalšího dne jej potvrdila okresní školní rada. Na ředitelské místo nastoupil 24. září 1908. Pro dalších 20 let měla bludovská škola nezpochybnitelnou hlavu.

(V témže roce přišel do Bludova mladý učitel Václav Blažek, aby se zdejší školou spojil svůj život na dalších dvaačtyřicet let a s obcí až do smrti.) Je na místě upozornit na způsob psaní Leharova příjmení: obě samohlásky jsou krátké – tedy Lehar, nikoli Léhar, ani Lehár, jak se s tím často setkáváme (dokonce i v názvu jedné z bludovských ulic).

Jak je patrno z předchozích odstavců, poměrně velký vliv na školu (a obec) měla místní školní rada. Té tehdy předsedal P. F. Ermis, místopředsedou byl František Pospíšil, dalšími členy polesný Josef Bílý, soukromý úředník Josef Jáně z čp. 198, Jan Březina z čp. 36 (přezdívaný Róčild), Josef Motyka z čp. 132 a učitelé František Lehar a Vladimír Valenta. Po Ermisově smrti v roce 1912 se předsedou rady stal František Pospíšil a místopředsedou František Lehar.

Dne 9. listopadu 1908 byla v Bludově také zřízena mateřská škola pro 4-6leté děti. Byla umístěna v budově v té chvíli již tzv. staré školy u kostela. První pěstounka Františka Kotrlá v ní pečovala již v prvním roce o 54 dětí. 57 V roce 1932 byla mateřská škola přestěhována do obecního domu" (pozdější hasičský domov a ještě pozdější kavárna Rosso).

V srpnu a září 1914 byla do Bludova a do školy zavedena elektřina – zaváděla ji pražská elektrotechnická firma František Křižík, a to z elektrárny v Háji u Mohelnice. Ve škole byl nejprve elektrifikován byt ředitele, dvě učebny, ředitelna a chodba v přízemí a prvním patře. Svítit elektřinou se začalo 22. září 1914.

Až do začátku první světové války pokračoval vesměs školní život tak jako za Františka Wicence. Školní rok začínal v polovině září (kolem svátku sv. Ludmily), končil v polovině července. Začínalo a končilo se slavnými bohoslužbami, žáci chodili organizovaně třikrát ročně ke zpovědi a k přijímání. Jen se poněkud změnila např. podoba školních výletů. A tak 9. června 1909 podnikla měšťanka a část V. třídy obecné školy výlet na Praděd, v dalších letech začaly být obvyklé výlety na Kralický Sněžník, do Úsova, Velkých Losin, Mladečských jeskyní apod.

Je zvláštní, jak se období posledních desetiletí Rakousko-Uherska a pozdější první republiky vyznačovala dobrovolnou péčí o chudé žáky. Nikoli státem či obcí organizovanou, povinnou starostlivostí, ale skutečně spontánní, soukromou snahou pomoci. Ta se prováděla jak již dříve zmíněnou pravidelnou pomocí o Vánocích a jiných příležitostech vždy z jednotlivých sbírek (rozdávání oblečení a jídla), tak formou nadací. Nadaci obvykle založil někdo se vztahem ke škole – a byli to i obyčejní sedláci – ve své závěti. Odkázal nějakou částku, z jejíchž úroků se poté každoročně přispívalo na určený účel. V roce vzniku měšťanky existovaly při bludovské škole čtyři nadace. Zakladatelem nejstarší byl někdejší bludovský farář František Soural (zemřel 1806). Z ročního výnosu 10,08 korun se zakupovaly knihy pro chudé žáky. Druhou založil rovněž někdejší farář Josef Němec (zemřel 1885), když v roce 1881 zakoupil za 300 korun státní obligace. Z ročního výnosu 12,60 korun se rovněž kupovaly chudým žákům knihy. Třetí nadaci založil sedlák Jan Sekanina z čp. 96, majitel největšího bludovského statku. Z ročního výnosu 16 korun se rozšiřovala školní knihovna a chudým žákům se pořizovaly čítanky. Čtvrtou založil při svém odchodu na odpočinek bludovský rodák Antonín Novotný, mohelnický školní inspektor, když za 1800 korun koupil státní dluhopis. Z ročního výtěžku 72 korun se kupovalo ošacení pro chudé žáky – ty navrhoval ředitel. Zajímavým příkladem podpory pak byl počin někdejšího ředitele F. Wicence, který po svém odchodu na odpočinek až do své smrti platil dvěma chudým žákům každý den školního roku teplý oběd.

Za několik let vznikly i další nadace – někdejší bludovský starosta a předseda školní rady Petr Minář odkázal škole svou závětí v roce 1914 400 korun, z ročního výtěžku 18 korun se nakupovalo potřebné vybavení pro dva nejchudší žáky obecné školy. O rok později ze závěti Františka Wicence získala škola obligace v hodnotě 200 korun, z úroku 8 korun se podporovali chudí žáci. Poslední známá nadace vznikla v roce 1917, když zemřel člen školní rady Josef Motyka, sedlák z čp. 132. Odkázal škole také 200 korun, z úroku měli být rovněž podporováni chudí žáci. Byla to zajímavá doba, kdy sedlák v poslední vůli pamatoval na školu a chudé děti.

Výrazným zlomem v poklidném životě se stala první světová válka. Ta se obce a školy dotkla od samého začátku. Dne 1. srpna 1914 „ubírali se všichni mužové u věku do 42 let, kteří byli sloužili u vojska, k Šumberku, aby se přihlásili pod prapory válečné. Bylo jich 250-300. Velké množství lidu je vyprovázelo. Mnohý z odcházejících vojínů viděl svou obec a své milé napo-sled ...“ V dalších letech narukovali i muži starší. Celkem padlo na bojištích první světové války 111 bludovských mužů.

Narukovat museli i učitelé – konkrétně Karel Talpa, Václav Blažek, Karel Cvrk, Vincenc Pešák, Josef Sluka a Rudolf Klimeš. Blažek a Klimeš padli do zajetí a vstoupili do legií – Blažek do francouzských, Klimeš do ruských. V srpnu 1915 byl dokonce odveden i téměř padesátiletý ředitel Lehar, nicméně nakonec byl „z ohledů veřejné služby“ domobranecké služby zproštěn. Jen pro zajímavost lze dodat, že v listopadu 1917 mu císař a král Karel I. propůjčil válečný kříž pro civilní zásluhy třetí třídy.

Učitelů sice ubylo, nicméně v porovnání s některými jinými obcemi, kde narukovali téměř všichni učitelé, to nebylo tak zlé. I tak se ale musely sloučit některé třídy, takže např. ve školním roce 1915/16 učitelka Jana Kouřilová (sestra učitelky Františky Pospíšilové, budoucí manželka Václava Blažka a matka Zory Blažkové-Fričové) učila současně III. a VI. třídu obecné školy, 16 což dohromady při plném stavu činilo 118 dětí. Nicméně ve skutečnosti tomu tak nebylo, neboť docházka dětí do školy značně poklesla, zvláště na jaře a v létě. Podle nařízení zemské školní rady se totiž měla školní mládež přibírat k hospodářské práci – tak se také často stávalo, především kvůli fatálnímu nedostatku pracovních sil, když v obci chyběly stovky mužů v nejproduktivnějším věku. Nové školní budově se útrapy světové války vyhnuly, když v ní nebylo ubytováno vojsko.

Válka trvala více než čtyři roky. Učitelé si stěžovali, že v jejím průběhu nejenže obyvatelstvo zakoušelo dnes nepředstavitelnou bídu a hlad, ale že také došlo k výraznému mravnímu zpustnutí, které se projevovalo ještě několik let po válce.

Konec války spojený v našich zemích navíc s vyhlášením samostatného Československa tak byl chápán jako „záře jitřenky svobody". Bludovská škola tyto události slavila 29. října, kdy se ráno Bludovští dozvěděli o vyhlášení samostatnosti. F. Lehar svým zápisem v kronice prozradil to, co skrytě vyplývá z jiných náznaků. Totiž že loajalita učitelů k císařskému trůnu a k Rakousko-Uhersku byla strojená a neupřímná, podobně jako všechny školní slavnosti spojené s císařským párem: „Zvláště my učitelé musíme se dvojnásob těšiti z události té, pro dějiny národa našeho dosahu nesmírného. Neboť osvobození vlasti naší jest z velké části výsledkem práce učitelstva škol národních, jež od mnoha let pracovalo skrytě sice, ale vytrvale a cílevědomě na rozboření monarchie Rakousko-Uherské. „Za vůdcovství učitelů a hojné účasti žactva také vzápětí po 28. říjnu 1918 proběhl průvod do pískovny za obcí s obrazy císařů Františka Josefa I., Karla I. a císařovny Alžběty, kde byly tyto obrazy veřejně spáleny.

Spolu s rokem 1918 také definitivně mizí jakékoli zmínky o zahajování a ukončování roku při bohoslužbách, účasti školy na církevních průvodech apod. Oslavy císařova svátku a výročí jeho nástupu na trůn nahradily oslavy narozenin T. G. Masaryka (7. března), vzniku republiky (28. října) a upálení Jana Husa (6. července).

Nicméně na organizaci školy se – kromě odstranění jména Františka Josefa z jejího názvu – nic nezměnilo. Vrátili se učitelé z armády, dále existovala školní rada. Té nadále předsedal František Pospíšil, zastupoval jej František Lehar. Dalšími členy byli od roku 1920 učitelé Rudolf Kordas, Václav Blažek a Marie Adamová, železniční zřízenec Ferdinand Diviš, obuvník Vincenc Krmela, kolářský pomocník Alois Kulil, starosta obce a hostinský Jan Plod, sedlák Petr Plod, zednický polír Josef Reiucha a stolařský mistr Josef Snášel. Je tak patrné, že spolu se zavedením všeobecného rovného volebního práva do obecních zastupitelstev v roce 1919 se částečně proměnila sociální struktura i školní rady; totiž že v ní v porovnání s dřívějším stavem zasedalo mnohem více dělníků a řemeslníků. V roce 1925 pak byl zvolen nový předseda poštmistr Jan Mareš. Ten však byl za pár měsíců přeložen do Velké Bystřice u Olomouce. V té době také zemřel nový místopředseda rady Jan Plod. Na místo nich byl předsedou zvolen Bohumil Dvořák a místopředsedou Josef Pavlík z čp. 42. J. Pavlík však za pouhé dva roky zemřel, a tak byl na jeho místo zvolen 27. května 1927 Josef Zatloukal z čp. 28. Ten jím byl až do okupace Československa v roce 1938.

Postupem let první republiky docházelo k proměnám v životě školy. V roce 1923/24 byly zavedeny dva nové povinné předměty: občanská nauka a výchova a ruční práce výchovné pro chlapce. Občanská výchova ale probíhala i mimo tyto hodiny – příkladem může být 23. květen 1934 a prezidentská volba, kdy byl počtvrté a naposled zvolen prezidentem republiky T. G. Masaryk. Průběh volby a následný prezidentský slib poslouchali žáci školním rozhlasem. „K večeru pak uspořádán byl obcí veliký průvod, jehož se zúčastnilo všecko žactvo s učitelstvem a s hudbou. Na prostranství před školní budovou vzdán byl milovanému presidentu upřímný hold. 1112 Větší důraz se začínal klást na tělocvik a sport – tak např. ve školním roce 1928/29 se konal státní lyžařský kurz pro učitele, jehož se zúčastnil Václav Blažek, Alois Svozil a Justina Němcová – ta si však hned na začátku zlomila nohu." V roce 1926 nařídilo ministerstvo školství pozdější začátek vyučování – posunulo jej na půl devátou. Po pár týdnech bylo pro velký nesouhlas učitelů a rodičů nařízení odvoláno 14 a škola začínala jako dřiv.

V učitelském sboru docházelo k obměnám, jak o tom svědčí seznam učitelův této knize. Jeden z odchodů však byl mimořádně dramatický, a to když 14. května 1925 spáchal sebevraždu zastřelením Eduard Raška. Jako jeden z prvních (ne-li vůbec první) bludovských obyvatel byl zpopelněn, a to v Moravské Ostravě. Pohřeb žehem byl tehdy výrazem zapřisáhlého ateismu, boje proti katolickému náboženství.

Během několika poválečných let se projevil obrovský populační výpadek způsobený první světovou válkou, kdy velká část mužů v plodném věku byla pryč od rodin. Pro představu: v roce 1924/25 nastupovalo do první třídy 28 dětí, zatímco o pět let dřív v roce 1919/20 (poslední ročník narozený před válkou) 90. V roce 1925/26 se již začíná situace pomalu vracet k dřívějšímu normálu, když do první třídy nastupuje první ročník narozený po válce, který čítal 53 dětí. Každopádně výpadek způsobený první světovou válkou, o dvacet let prohloubený existenční nejistotou války druhé, nezmizel z českých demografických statistik dodnes a byl pravděpodobně jednou z příčin hlubokého poklesu porodnosti let devadesátých.

V letech 1927/1928 odešel ze školy po dvacetiletém ředitelování František Lehar, tehdy třiašedesátiletý. Nejprve obdržel na vlastní žádost v červenci 1927 zdravotní dovolenou, v březnu 1928 byl trvale přeložen na odpočinek, dnes bychom řekli do důchodu – s platností od 1. května 1928. V srpnu 1928 se vystěhoval ze školního bytu. Jeho zastupováním byl již od července 1927 pověřen Vincenc Pešák, tehdy služebně nejstarší odborný učitel (byl to dědeček pozdějšího ředitele Petra Pešáka a pradědeček dnešní výchovné poradkyně Martiny Hrdinové). Od května 1928 mu byl přiznán titul „zatímní ředitel“. Jako takový řídil školu další dva roky.

Co se konkurzu na ředitelské místo týče, jako by byl Bludov zakletý. Podruhé ve dvacátém století vypsán konkurz, podruhé byl zneplatňován, neuznáván, podruhé trvalo dlouho, než byl definitivní ředitel vybrán. V roce 1907 to trvalo rok, po roce 1927 plné tři roky. Ze začátku to ale vypadalo na rychlý proces. Vzápětí poté, co bylo jasné, že F. Lehar bude přeložen do penze, podala místní školní rada 1. května 1928 žádost okresní školní radě v Šumperku, aby byl vypsán konkurz. Okresní rada tak učinila, zpráva vyšla 15. června 1928, ovšem s dodatkem, že přednostní právo budou mít žadatelé s aprobací pro němčinu na měšťanských školách. Proti tomu vznesly okamžitě místní školní rada i zastupitelstvo protest a žádaly, aby byl dodatek zrušen. Zemská školní rada konkurz 21. ledna 1929 zrušila. Nový konkurz (již bez dodatku o němčině) byl vypsán 15. února 1929. Obec a místní školní rada navrhly z uchazečů následující pořadí: 1. Alois Svozil (ten byl již od 30. října 1927 vedle svého učitelování starostou obce za národní socialisty), 2. Vincenc Pešák, 3. Antonín Zelina z Olomouce. Okresní školní výbor však bez ohledu na tyto výsledky vybral 16. května 1929 Metoděje Kubíčka, učitele z Rudy nad Moravou. Nicméně i tento druhý konkurz zemská školní rada 2. září 1929 zrušila. Ihned byl vypsán další konkurz s termínem přihlášek k 30. listopadu 1929. Ačkoli obec opět navrhovala Svozila a Pešáka, okresní školní radou byl opět vybrán a tentokrát i potvrzen zemskou radou 30. června 1930 Metoděj Kubíček, který také k 1. září 1930 nastoupil. Služebně byl ze všech uchazečů nejstarší, byl si však dobře vědom, že „jme-nování stalo se proti vůli místní školní rady i obecního zastupitelstva, které podporovaly služebně mladší kandidáty z místní obce“.

Alois Svozil i přes neúspěch na škole zůstal až do roku 1938 (poté ještě na jeden rok po válce), a to přes to, že od roku 1931 již nebyl starostou. Vincenc Pešák odešel k 1. srpnu 1933 (po 23 letech učení na místní škole). Nastoupil jako ředitel obecné a měšťanské školy v Postfelmově.

Ještě před Kubíčkovým nástupem došlo ke změně názvu školy. Na žádost místní školní rady byl výnosem kanceláře prezidenta republiky z 24. dubna 1930 škole na památku 80. narozenin prvního československého prezidenta propůjčen název: Masarykova obecná a měšťanská škola v Bludově.

Dne 1 listopadu 1931 byl ve školní budově otevřen první ročník Lidové školy hospodářské, jejímž správcem byl Václav Blažek. Tyto školy měly prohloubit všeobecné vzdělání po ukončení povinné docházky. Škola byla dvouletá, vyučování probíhalo přes zimu – od 1. listopadu do 31. března. V I. ročníku se vyučovalo 2 hodiny českému jazyku, 2 hodiny počtům, 2 hodiny pěstování hospodářských zvířat a 1 hodina zdravovědě. Ve II. ročníku se učilo 2 hodiny českému jazyku, 2 hodiny počtům, 2 hodiny chovu hospodářských zvířat a 1 hodinu občanské nauce. Kromě toho měli chlapci v I. ročníku 1 hodinu pojišťování a obchodní nauky, ve II. ročníku 1 hodinu družstevnictví a správovědy. Dívky v obou ročnících měly po 2 hodinách kreslení střihů a šití prádla. Lidová škola hospodářská tedy nebyla odbornou zemědělskou školou, ale školou všeobecně vzdělávací.

V době hospodářské krize a s ní spojeném hladu opět nabývala na významu dobročinnost. V první polovině třicátých let se projevovala především tzv. Mléčnou akcí, kdy se třikrát týdně dopoledne vydávalo čtvrt litru mléka, které bylo pro žáky z chudých rodin zdarma. Ve školním roce 1932/33 na ni přispěl místní odbor Národní jednoty, Okresní péče o mládež v Šumperku, obec Bludov, Ústřední matice školská, České srdce v Bludově, bludovská Občanská záložna, bludovský Spořitelní a záložní spolek a mnohé drobné dary.

Na konci školního roku 1932/33 proběhly velké oslavy 25 let trvání měšťanské školy. Ve dnech 29. června – 2. července 1933 byla otevřena výstava žákovských prací; jedna místnost byla určena pro reprodukce ilustrací bludovského rodáka Adolfa Kašpara. 1. července sehráli šumperští ochotníci v sokolovně divadlo „Hrníček“. Hlavní den oslav byl určen na neděli 2. července. Bludovská hudba hrála ráno budíček, v 9 hodin byly položeny věnce k pomníku padlých a na hřbitově, o hodinu později proběhla v sokolovně schůze občanů, rodáků a absolventů měšťanky. Řídil ji starosta obce Petr Plod, slavnostní projevy měli okresní školní inspektor František Úlehla (o kulturním vývoji lidstva a o poslání měšťanské školy), bývalý ředitel František Lehar (o historii zdejší měšťanky), Dr. Jan Březina (o dějinách Bludova a o kulturním vývoji obce) a ředitel Metoděj Kubíček. Odpoledne proběhl v zahradě u hospody Na Nové koncert a dětské radovánky. Všichni žáci (asi 600) dostali zdarma párek s rohlíkem a sodovku. Všech akcí se zúčastnilo velké množství občanů. O tom, že oslavy mohly mít i politický podtext, svědčí poznámka ředitele Kubíčka, že nedělních oslav se zúčastnilo obecní zastupitelstvo korporativně, až na členy za stranu lidovou. Ta totiž představovala v letech 1919-1937, ačkoli vyhrávala ve volbách, opoziční stranu, proti níž se spojovaly téměř všechny ostatní strany.

29. prosince 1934 se škola korporativně účastnila pohřbu posledního moravského mužského Žerotína - Karla Emanuela, někdejšího moravského místodržitele a slavného bludovského rodáka.

Půl roku před ním zemřel o generaci mladší bludovský rodák Adolf Kašpar. Tomu byl za účasti školy 30. června 1935 slavnostně odhalen žulový pomník. Bronzovou plaketu od sochaře Scheinosta darovalo ministerstvo školství a národní osvěty. Pro zajímavost lze dodat, jak byla zajištěna údržba pomníku a jeho okolí. Neměl to na starosti obecní úřad. Rodina a přátelé A. Kašpara zřídili u místní Občanské záložny fond pro udržování pomníku. Správu fondu vedl místní Okrašlovací spolek, který každoročně vyplatil z fondu úroky jako odměnu „pilnému žáku neb žákyni, jemuž bude po návrhu učitelského sboru toho roku svěřena péče o květinovou výzdobu u pomníku. Pro rok 1937 byla pro ten účel zvolena žákyně I. tř. měšťanské školy Marie Krušinská.

Poslední léta a měsíce před mnichovským diktátem se nesla ve znamení zvýšeného vlastenectví a branné výchovy, jež se ovšem posléze neměla příležitost uplatnit v praxi. Spolu s přeměnou školy na újezdní měšťanskou školu, což byla spíše terminologická změna - bylo však pravděpodobné, že by se v budoucnu značně navýšil počet jejích žáků, se začalo přemýšlet o stavbě nové školní budovy na farních pozemcích v Nové dědině, v místech dnešních ulic řed. F. Lehara a Kroupovy. K tomu však již nedošlo, nad celým českým národem a školstvím se zatáhl velký černý německý mrak.

Doc. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D.

Zpět!
Aktualizace: 21.01.2012 (19:18)
Copyright (c) 2001 - 2019 Obec Bludov. Stránky vytvořil a spravuje Jaroslav Šimek. Validní XHTML 1.0 a CSS. Běží na Apache, PHP a mySQL. Mapa stránek. Prohlášení o přístupnosti.